Článek
Radku znám skoro deset let. Nejsme kamarádky, které by si volaly každý večer, ale několikrát do roka spolu zajdeme na oběd, občas do kina a v létě jsme párkrát vyrazily na jednodenní výlet. Proto mi nepřišlo nijak zvláštní, když mi ve středu napsala, jestli bych s ní v sobotu nejela do Polska. Chtěla prý nakoupit drogerii, něco do domácnosti a podívat se po botách. Já jsem tam několik let nebyla a doma jsem zrovna potřebovala prací gel, tablety do myčky a pár dalších věcí, takže jsem souhlasila.
„Vezmeme tvoje auto? Máš větší kufr,“ zeptala se ještě po telefonu. Mám kombík, ona malé městské auto, takže mi to dávalo smysl. Domluvily jsme se, že mi přispěje na benzín, a v sedm ráno jsem ji vyzvedla před domem. Nastoupila se dvěma prázdnými látkovými taškami, batohem a skládací přepravkou, což mi tehdy připadalo spíš praktické než podezřelé.
První seznam jsem ještě neřešila
Cesta trvala něco přes hodinu a půl. Radka celou dobu mluvila o práci, o tom, že její syn začal chodit na florbal, a o rekonstrukci kuchyně u rodičů. Zastavily jsme se na kávu na benzínce a krátce po deváté dorazily k prvnímu velkému supermarketu. Když jsem zamkla auto, Radka vytáhla z kabelky složený papír. „Máma mi napsala, co všechno potřebuje. Když už tam jedeme, tak jí to vezmu,“ řekla a podala mi druhou polovinu seznamu.
Bylo tam asi patnáct položek. Máslo, několik balení kávy, kapsle do pračky, konzervy pro psa, džusy, mouka, cukr a velké balení toaletního papíru. „Tohle všechno je pro tvoji mámu?“ zeptala jsem se. „Něco pro ni, něco pro ségru. A támhle dole máš ještě Petrovy věci,“ odpověděla a ukázala na tři další řádky.
Trochu mě zarazilo hlavně to, že automaticky počítala s tím, že část seznamu budu hledat já. Nakonec jsem ale vzala vozík a neřešila to. Byly jsme přece na nákupech a přišlo mi zbytečné dělat problém kvůli několika balíčkům kávy. Jenže zatímco já měla po dvaceti minutách svoje tři věci v košíku, Radka stále telefonovala s matkou a pobíhala mezi regály. „Prosím tě, vezmi zatím ty kapsle do myčky. Máma chce ty modré, ne zelené,“ zavolala na mě přes uličku. O půl hodiny později jsme tlačily k pokladně dva plné vozíky.
Z jednoho obchodu byly čtyři
Když jsme nákup naskládaly do kufru, byla jsem přesvědčená, že teď přijde ta příjemnější část dne. Chtěla jsem se podívat do obchodu s oblečením a pak někam zajít na oběd. Radka si ale sedla na místo spolujezdce a otevřela v telefonu mapu. „Teď musíme asi šest kilometrů odsud. Tam mají tu drogerii, co chce ségra.“ To slovo „musíme“ mě poprvé trochu podráždilo. Zeptala jsem se, jestli tam potřebuje něco i ona. „Já asi jen šampon. Ale ségra chce plenky, prací prášek a nějaké dětské příkrmy. Psala mi přesně značky.“
Drogerie byla v menším obchodním centru. Radka zmizela uvnitř a já šla s ní, ale po deseti minutách mi podala další tašku a oznámila, že se ještě podívá vedle do lékárny. Potom si vzpomněla, že její manžel chtěl pracovní rukavice a vrtáky z hobby marketu, který byl na druhém konci města. „To už jsme mohli vzít u nás,“ poznamenala jsem. „Mohli, ale tady to prý vyjde levněji. Petr si to počítal,“ odpověděla.
Bylo skoro poledne a já začínala chápat, že žádné poklidné procházení obchodů nás nečeká. Přesto jsem pořád nechtěla kazit den. Říkala jsem si, že dokončíme její seznam a pak si dáme oběd. Jenže před hobby marketem přišla další změna.
„Zůstaneš radši u auta?“
Parkoviště bylo plné a v kufru už jsme měly kávu, drogerii, balíky papírových utěrek, několik tašek jídla a dvě velká balení plen. Některé věci byly vidět přes zadní okno. Radka chvíli koukala na auto a pak se obrátila ke mně. „Hele, možná by bylo lepší, kdybys tady zůstala. Nerada bych, aby nám někdo něco vzal.“
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. „Já mám sedět v autě?“ „Jen na chvilku. Já tam skočím pro ty rukavice a vrtáky. Deset minut.“ Nakonec z toho bylo skoro čtyřicet minut. Seděla jsem na parkovišti, pila už studenou kávu z rána a sledovala lidi, kteří chodili dovnitř a ven. Radka mi mezitím dvakrát volala, protože nemohla najít správný rozměr vrtáků a potřebovala se poradit s Petrem.
Když se konečně objevila s další taškou, ani se nepozastavila nad tím, že jsem celé její nakupování strávila v autě. „Hotovo. A teď už jen maso,“ řekla a začala hledat další adresu. „Jaké maso?“ zeptala jsem se. „Táta chce nějaké klobásy a kuřecí. Je tady kousek obchod, kam jezdí sousedi.“
Tehdy jsem se jí poprvé zeptala, kolik zastávek ještě vlastně plánuje. Radka se zamyslela. „Maso a potom možná ještě jeden obchod s domácími potřebami. Máma chce dózy.“
Přestalo mi připadat, že jsme na výletě spolu
Nešlo ani tak o těch pár kilometrů navíc. Vadilo mi, že jsem se o celém plánu dozvídala postupně, vždycky až ve chvíli, kdy už jsme seděly v autě a další adresa byla zadaná v navigaci. Kdyby mi Radka předem řekla, že potřebuje objet půl města a nakoupit zásoby pro několik lidí, možná bych s ní stejně jela. Jen bych věděla, co mě čeká. „Já myslela, že jedeme hlavně spolu na nákupy,“ řekla jsem jí cestou k řeznictví.
Radka se na mě překvapeně podívala. „Vždyť nakupujeme spolu.“ „Já jsem dneska koupila prací gel, tablety a ponožky. Zbytek času hledám věci pro tvoji rodinu nebo hlídám auto.“ Chvíli mlčela. Pak řekla, že vůbec netušila, že mi to vadí. „Když jedeme takovou dálku, přijde mi normální vzít něco i ostatním. Máma už autem moc nejezdí, ségra má malé dítě a Petr je celý týden v práci. Nechtěla jsem tě využívat.“
Věřila jsem jí, že to tak nevnímala. Radka vždycky zařizovala věci pro půl rodiny. Když jsme spolu někdy seděly v kavárně, pravidelně jí volala matka, sestra nebo syn a ona během deseti minut vyřešila lékaře, objednávku i odvoz na kroužek. Pro ni bylo zřejmě přirozené spojit náš výlet s tím, co potřebovali ostatní. Pro mě ale začínalo být stejně přirozené říct, že už toho mám dost.
Poslední obchod jsme vynechaly
U řeznictví jsem ještě zastavila. Radka koupila dvě tašky masa a několik balení klobás a podařilo se nám všechno vměstnat do kufru. Když potom znovu otevřela navigaci a začala hledat obchod s dózami, řekla jsem, že tam už nepojedu. „Fakt? Je to prý jen osm minut,“ namítla. „Radko, já chci taky chvíli dělat něco, kvůli čemu jsem sem jela. Jsou skoro dvě hodiny a zatím objíždíme seznam tvojí rodiny.“
Nevypadala uraženě, spíš zaskočeně. Chvíli držela telefon v ruce a potom mapu zavřela. „Dobře. Tak dózy nebudou.“ Šly jsme na oběd do malé restaurace u obchodního centra. Prvních pár minut jsme se bavily trochu křečovitě, ale potom mi Radka řekla, že jí skutečně nedošlo, jak to celé může působit. Prý automaticky předpokládala, že když už jedeme mým velkým autem, využijeme kufr.
„Já bych se tě měla zeptat předem,“ uznala. „Jen jsem chtěla všechno vyřídit při jedné cestě.“ Po obědě jsme šly ještě do dvou obchodů, které jsem chtěla vidět já. Tentokrát Radka nikam nespěchala a dokonce se mnou skoro půl hodiny vybírala bundu, kterou jsem nakonec stejně nekoupila.
Doma mě čekalo ještě vykládání
Když jsme večer přijely zpátky, čekala před Radčiným domem její sestra. Během chvíle mi došlo, že rodinná logistika pokračuje i po návratu. Z kufru jsme vytahovaly balíky plen, prací prostředky, konzervy, kávu, maso i vrtáky a rozdělovaly je do několika hromad.
Radka mi pak podala pětistovku na benzín a ještě jednou se omluvila. „Příště pojedeme jen my dvě,“ řekla. „Příště mi hlavně předem řekni, kolik lidí s námi vlastně nakupuje,“ odpověděla jsem. Asi o dva měsíce později mi Radka znovu napsala, jestli nechci vyrazit do Polska. Tentokrát připojila ještě druhou zprávu: „Jen naše věci. Máma dostala zákaz posílat seznam.“
Jela jsem. Před odjezdem jsem se jí ale stejně zeptala, jestli má v kabelce nějaký složený papír. Řekla, že ne, a skutečně jsme se vrátily s poloprázdným kufrem. Od té první cesty spolu nakupujeme dál, jen už obě přesně víme, co pro každou z nás znamená společný výlet.
Zdroje: autorský text






