Článek
Myslela jsem, že letos odložím alespoň část povinností
Vánoce mám ráda, ale poslední roky jsem po Štědrém večeru bývala tak unavená, že jsem se těšila hlavně do postele. Dokud byly děti malé, připadalo mi přirozené, že peču cukroví, připravuji stromeček, vařím a starám se, aby bylo všechno nachystané. Potom děti dospěly, založily vlastní rodiny a sváteční večeře u nás postupně přestala být jen pro čtyři lidi.
Přibyla snacha, zeť, vnoučata a někdy také rodiče našich partnerů. Manžel Jiří se snažil pomáhat, ale většina příprav stejně zůstávala na mně, protože jsem měla své osvědčené recepty a všichni říkali, že ode mě chutnají nejlépe. Ve skutečnosti jsem poslední dvě hodiny před večeří obvykle pobíhala mezi kuchyní a obývákem, zatímco ostatní si povídali a těšili se na dárky.
Když nám syn David začátkem listopadu oznámil, že letos budou Vánoce u nich, měla jsem upřímnou radost. S manželkou Klárou si nedávno pořídili větší dům a těšili se, že v něm poprvé přivítají obě větve rodiny. Řekla jsem synovi, že ráda přinesu vánočku nebo jednu mísu salátu, aby nemuseli všechno dělat sami. David odpověděl, že se určitě domluvíme.
Večer jsem manželovi nadšeně vyprávěla, jaké to bude po tolika letech zvláštní, až se na Štědrý den ráno probudíme a nebudu muset okamžitě kontrolovat, jestli je naložená ryba a kolik řízků ještě chybí. Jiří se zasmál a řekl, že bychom se konečně mohli jít projít, třeba jen na hodinu, a pak se hezky obléct a odjet za dětmi. Na tak obyčejnou představu jsem se těšila víc než na kterýkoliv dárek.
V rozpisu bylo moje jméno skoro u všeho
Za týden přišel od Davida e-mail s předmětem Vánoční přípravy. Psalo se v něm, že chce mít všechno dobře zorganizované, protože letos poprvé hostí tolik lidí. Pod textem byl přehled, kdo co zajistí. Klára měla připravit stůl, výzdobu a místo na dárky. David nápoje, stromeček a parkování. Moje dcera Jana měla přivézt ovoce a něco k pití pro děti.
U mého jména se ale objevil vývar s nudlemi, bramborový salát, rybí řízky, kuřecí řízky pro děti, houbový kuba, tři druhy cukroví a ještě vánočka. Úplně dole stálo, že se všechno má přivézt hotové, protože v Davidově kuchyni už nebude prostor na vaření. Chvíli jsem na obrazovku jen koukala. Připadalo mi, že někdo změnil adresu sváteční večeře, ale nepřemýšlel nad tím, kdo ji bude opravdu připravovat.
Zavolala jsem synovi a zeptala se, jestli to myslí vážně. David odpověděl, že přece nechce, abych byla ve stresu, a že u nich budu mít celé odpoledne klid. Jen mám všechno nachystat předem a přivézt kolem čtvrté. Vysvětlila jsem mu, že právě předvánoční přípravy jsou pro mě největší práce a že jsem doufala, že letos nebudu vařit pro jedenáct lidí. Syn byl překvapený.
Řekl, že jsem přece vždycky tvrdila, jak mě těší, když všem chutná, a že nechce riskovat, že se nepovedou naše tradiční jídla. Když jsem namítla, že si můžeme některé věci rozdělit, odpověděl, že Klára se dvěma malými dětmi nemá dost času. Připomněla jsem mu, že když byly naše děti malé, taky jsem vařila pro celou rodinu. Na to řekl, že srovnávat se přece nemusíme. Zavěsila jsem, protože jsem cítila, že bych jinak řekla něco, čeho bych později litovala.
Nejvíc mě na tom všem mrzelo, že David zřejmě vůbec nevnímal, co příprava takové večeře obnáší. Myslel si, že když nebudu muset chystat stůl a uklízet po návštěvě, zbaví mě většiny povinností. Jenže pro mě bylo nejhorší právě několik dní, kdy jsem stála u sporáku, pekla a plánovala, co musím udělat dřív.
Navíc jsem si uvědomila, že jsem to rodinu vlastně sama naučila. Když jsem před lety říkala, že všechno připravím, protože to tak máme rádi, nikdo neměl důvod zjišťovat, kolik času mě to stojí. Teď jsem se ale ocitla v situaci, kdy už jsem stejným způsobem pokračovat nechtěla, zatímco ostatní předpokládali, že budu nadšená jako vždycky.
Překvapilo mě, co o seznamu věděla snacha
Druhý den jsem zavolala Kláře. Zeptala jsem se, jestli bychom nemohly část jídel připravit společně. K mému překvapení řekla, že žádný seznam ještě neviděla. David jí prý jen oznámil, že jídlo už máme vyřešené, protože všechno připraví maminka. Klára se rozesmála a pak řekla, že si naopak chtěla některé recepty vyzkoušet sama, protože je to jejich první Štědrý večer v novém domě.
Nechtěla mi brát tradice, ale ani neměla v plánu postavit mě znovu na celé dny ke sporáku. Domluvily jsme se, že si o víkendu sedneme všichni společně a rozdělíme práci podle toho, kdo má čas a co skutečně chce dělat. Poprvé jsem měla pocit, že se nebavíme jen o jídle, ale také o tom, jak chceme Vánoce prožívat.
Na rodinné schůzce David zpočátku tvrdil, že chtěl všechno jen usnadnit. Když jsme mu postupně spočítali, kolik času zaberou jednotlivá jídla, sám uznal, že můj seznam vypadá spíš jako plán pro malou restauraci. Nakonec jsme se domluvili, že já připravím jen bramborový salát podle rodinného receptu a jednu krabici cukroví. Klára s Davidem zajistí polévku a hlavní jídlo, Jana přiveze vánočku a Jiří slíbil, že pomůže s nákupem a odvozem.
Nikdo nemusí mít na stole devět různých pokrmů, aby si připadal jako o Vánocích. Do Štědrého dne zbývá ještě několik týdnů. Tentokrát ale máme alespoň jasně řečeno, kdo co dělá. Největší dárek pro mě nebude hotová večeře v cizí kuchyni, ale možnost sednout si ke stolu ve stejnou chvíli jako ostatní, a ne až tehdy, když je všechno obsloužené.
Zdroj: autorský text





