Článek
Ve vzorkovně malého dodavatele hotelového nábytku provázím zákazníky jedenáct let. Když k nám nastoupila nová vedoucí Iva, ukázala jsem jí, podle čeho ve vzornících pozná potahy, které se ještě dají objednat.
Při focení se se mnou sama chytila těžkého stolu a pak sehnala podložku pod jeho kratší nohu. Bylo mi příjemné, že se na mě obrací, když něco neví, a že já ji taky můžu bez okolků požádat o pomoc. Poprvé jsme se neshodly, když jsme začaly plánovat přestavbu vzorkovny.
Co bych ve vzorkovně potřebovala změnit, mi připomněl majitel penzionu, který si vybíral židle do jídelny. Přejel prstem po spáře u sedáku a naklonil židli proti světlu, aby viděl, kam mu budou padat drobky. „Zvládnu je po snídani sám složit na sebe?“ zeptal se. Mohla jsem mu ukázat fotografii v katalogu. Ve vzorkovně jsme měly od každého ze dvou modelů jen jeden kus.
U stěny měl zůstat prostřený stůl
Iva při plánování rozložila po stole fotografie a k prostřené sestavě vybrala židle se zaobleným opěradlem. Na snímcích vypadaly dobře i zezadu a chtěla celou sestavu nechat připravenou u jediné volné stěny. „Kvůli jedné fotce teď pokaždé stěhujeme půl vzorkovny,“ připomněla mi. Dobře jsem věděla, co myslí. Sama jsem už několikrát obcházela vystavené postele s tácem plným skleniček.
Navrhla jsem dát ke stejné stěně po dvou kusech od obou jídelních modelů. Vyprávěla jsem jí o pánovi z penzionu a ukázala jí, kam by se oba páry daly postavit. Iva se podívala na místo vedle stolu a řekla, že se tam čtyři další židle nevejdou. S prostřeným stolem a židlemi ze všech stran na ně opravdu nezbývalo místo.
Z rozpočtu vyšlo, že peníze stačí na výmalbu a výměnu světel. Vestavěná skříň s potahy musela zůstat na místě a úprava skladu také nepřipadala v úvahu. Napadl mě kout u skříně a řekla jsem Ivě, že tam podle mě bude místa dost. Když se vrátila k rozpočtu, vzala jsem si to osobně. Měla jsem pocit, že moje zkušenost se zákazníky pro ni váží míň než práce, kterou máme s focením.
Ve skladu jsme měly prodejní kusy od obou modelů, a tak jsem se s Ivou domluvila, že si od každého jednu židli vezmu na zkoušku. Obě jsem přinesla do vzorkovny a postavila je k vystaveným kusům. U skříně tak stály dva kompletní páry. Dvířka šla otevřít dokořán a já si už představovala, jak Ivu zavolám a rovnou jí ukážu hotové řešení.
S druhou židlí jsem ustoupila do uličky
Spodní židli jsem si povytáhla a druhou zvedla nad ni. Abych viděla, kam dosedají nohy, musela jsem couvnout do uličky. Z vedlejší místnosti zrovna vyjela kolegyně s vozíkem plným vzorků desek a zastavila těsně u mě. Chtěla jsem uhnout ke skříni, jenže tam stál druhý pár. Položila jsem židli na zem a odtáhla první pár z cesty, aby kolegyně mohla projet.
Jakmile se ulička uvolnila, zkusila jsem židli zvednout ještě jednou, tentokrát bokem. Stejně jsem potřebovala ustoupit. Kout jsem odhadla podle toho, kolik místa zaberou odstavené židle, a na samotné zvedání jsem si žádný prostor nenechala. Ze všech lidí jsem to teď měla ukázat právě Ivě, před kterou jsem si byla tak jistá. Chvíli jsem u skříně jen stála a uvažovala, jestli židle radši neodnést zpátky do skladu.
Došla jsem pro Ivu a ukázala jí, kam jsem s horní židlí couvla a kde kvůli mně zůstal stát vozík. „S tím koutem jsem se spletla. Ale pořád bych chtěla, aby si lidi mohli zkusit, jak na sebe ty židle sednou.“ Iva se podívala od skříně k prostřenému stolu. „Co kdybychom stůl nechaly u zdi a vysunuly ho jen na focení?“ navrhla.
Sklidily jsme prostírání a přisunuly stůl delší stranou ke stěně. Oba páry jsme postavily vedle něj a první si přitáhly na uvolněné místo před stolem. Židle jsem složila na sebe a zase rozebrala, aniž jsem musela vstoupit do uličky. S druhým párem to zkusila Iva a taky měla kam ustoupit. Na stole u stěny nám přitom zůstalo dost místa na vzorníky.
Zákaznice si židle zkusila sama
Majitelka rodinného hotelu měla v katalogu založenou stránku se židlí se zaobleným opěradlem. Podala jsem jí druhý kus a nechala ji, ať ho sama zvedne. Horní židli musela oběma rukama srovnat, než dosedla. U druhého modelu zapadla hned a zákaznice si ji ještě jednou sundala a nasadila.
„Po snídani sklízím židle sama, abych mohla vytřít,“ řekla a zeptala se, jestli se i druhý model dělá v šedém potahu. U stolu jsme ve vzorníku našly stejnou látku, jakou si vybrala původně. Do objednávky jsem jí zapsala model z jiné stránky, než měla v katalogu založenou.
Při dalším focení jsme s Ivou stůl zase vysunuly a já přinesla prostírání. Po posledním snímku Iva odnesla talíře, vzala stůl za kratší stranu a sama ho přisunula ke stěně. Postavila jsem vedle něj oba páry židlí. Potěšilo mě, že Iva na zkoušení myslela, i když jsme zrovna měly plné ruce práce s focením.
Pořád se s Ivou někdy rozcházíme v tom, co má mít ve vzorkovně přednost. U skříně jsem se bála, že až přiznám chybu, přestane brát vážně i to, kvůli čemu jsem se do zkoušení pustila. Ona se mnou přitom šla rovnou hledat jiné místo. Od té doby se mi před ní snáz říká, že něco v praxi nefunguje, i když jsem to navrhla já.
Zdroj: autorský text





