Hlavní obsah

Dceři jsem dva roky hlídala děti zdarma. Když jsem u ní potřebovala týden přespat, řekla si o peníze

Foto: Magnific.com

Dva roky vyzvedávala děti ze školky, hlídala při nemocech a zachraňovala směny na poslední chvíli. Pak ale sama potřebovala na několik dní střechu nad hlavou a zjistila, že každá rodina chápe vzájemnou pomoc trochu jinak.

Článek

Když se moje dcera Lenka před dvěma lety vracela po rodičovské do práce, měla největší strach z toho, jak zvládnou děti. Je zdravotní sestra a služby si nemůže posouvat podle školky. Její muž Pavel pracuje v logistice a často bývá doma až po šesté. Vnukovi Matějovi tehdy byly čtyři roky, mladší Elišce dva a půl a začínala chodit do dětské skupiny.

Já už byla v důchodu, bydlela deset minut autobusem od nich a neměla jsem problém pomoci. Ze začátku šlo hlavně o úterní odpoledne, kdy Lenka mívala dlouhou směnu. Vyzvedla jsem děti, udělala jim večeři a počkala, až se jeden z rodičů vrátí. Občas mi Lenka přivezla nákup nebo mi cestou koupila kávu, ale jinak jsme peníze nikdy neřešily. Byla to moje vnoučata a mně připadalo normální, že když můžu, pomůžu.

Z jednoho odpoledne byly postupně tři dny v týdnu

Jenže z pravidelného úterý se časem staly i další dny. Jednou měl Pavel školení, podruhé se změnila Lenčina směna, potřetí Matěj dostal horečku. Když byly děti nemocné, byla jsem většinou první, komu dcera zavolala. Dětské paragrafy se jí v práci nehodily a Pavel tvrdil, že u nich ve skladu není jednoduché vzít si den volna ze dne na den. „Mami, nevadilo by ti přijet už na půl sedmou?“ zeptala se mě jednou večer.

Nevadilo. Vstala jsem o hodinu dřív, udělala si kávu do termosky a dojela k nim prvním autobusem. Matěj spal ještě v pyžamu, Eliška měla teplotu. Lenka mi na stole nechala sirup, teploměr a papírek, kdy co podat. Ve čtyři odpoledne přišla z práce, já si vzala kabelku a jela domů.

Podobných dnů přibývalo. O letních prázdninách byla školka tři týdny zavřená, takže děti trávily část času u mě. Mám malý byt 2+1, ale na balkoně jsme nafoukli bazének, chodili jsme na hřiště a k obědu jsem vařila to, co jedly. Lenka mi občas poslala pětistovku na jídlo, většinou jsem jí ji ale vrátila s tím, že pár jogurtů a kuřecí maso mě nezruinují.

Nikdy jsem si nepsala, kolik hodin děti hlídám. Teprve později jsem si uvědomila, že právě to možná byla chyba. Ne proto, že bych za hlídání chtěla peníze, ale protože se z pomoci postupně stala běžná součást jejich rodinného provozu.

Voda mi během dopoledne zničila polovinu kuchyně

Na začátku února jsem doma vytírala, když jsem si všimla, že je pod kuchyňskou linkou mokro. Nejdřív jsem si myslela, že jsem něco vylila. Když jsem otevřela skříňku pod dřezem, tekla z hadičky voda přímo na dno skříňky a dál pod linku.

Zavolala jsem instalatéra, zavřela hlavní přívod a začala vytahovat věci ze skříněk. Jenže voda už se dostala pod plovoucí podlahu. Večer byly některé lamely zvednuté a u dveří do chodby se vytvořila boule. Druhý den přišel pracovník pojišťovny a firma, která měla podlahu rozebrat a vysušit. „Počítejte minimálně s týdnem. Možná deset dní,“ řekl mi technik a ukázal na dva velké vysoušeče, které měli postavit do kuchyně a chodby.

Přístroje hučely tak, že jsem v obýváku skoro neslyšela televizi. Část nábytku stála uprostřed pokoje a kuchyň jsem nemohla používat. První noc jsem tam ještě spala, ale ráno mě bolela hlava a bylo jasné, že týden v tom hluku nechci zůstávat.

Napadla mě Lenka. Mají větší byt, děti mají společný pokoj a v obýváku rozkládací sedačku. Nečekala jsem žádný hotelový servis. Chtěla jsem jen někde spát, ráno si dát čaj a přes den se vracet domů kvůli řemeslníkům.

Zavolala jsem jí ještě dopoledne. „Myslíš, že bych u vás mohla pár nocí být?“ zeptala jsem se a vysvětlila jí, co se stalo. Lenka chvíli mlčela, pak řekla, že se musí domluvit s Pavlem. Nepřišlo mi na tom nic zvláštního. Je to jejich společná domácnost a týdenní návštěva přece jen není totéž jako nedělní oběd.

Částka mě překvapila víc než samotná žádost

Odpoledne mi Lenka zavolala zpátky. Řekla, že samozřejmě můžu přijet a že mi připraví sedačku. Pak ale dodala větu, kterou jsem nejdřív úplně nepochopila. „Jen jsme se s Pavlem bavili, že bys nám dala dva tisíce na jídlo a energie.“

Myslela jsem, že žertuje. „Za ten týden?“ zeptala jsem se. „No jo. Teď máme zálohy skoro devět tisíc a jídlo taky něco stojí. Nechceme na tom vydělávat, jen aby to bylo fér.“ Seděla jsem u jídelního stolu, kolem mě byly krabice s nádobím, které jsem musela vytahat z kuchyně. Nešlo ani tak o ty dva tisíce. Peníze jsem měla. Šlo o to slovo fér. „Dobře,“ odpověděla jsem nakonec. „Tak já ti je pošlu.“

Lenka podle hlasu poznala, že se mi něco nelíbí. „Mami, neber to špatně. My teď opravdu počítáme každou korunu.“ Věděla jsem, že si před pár měsíci vzali úvěr na auto a zvýšila se jim splátka hypotéky. Také jsem věděla, že Lenka není lakomá. K narozeninám mi koupila nový telefon, protože můj starý už skoro nefungoval, a když jsem předloni ležela po operaci kolena doma, vozila mi nákupy.

Přesto jsem si položila otázku, kterou jsem do té doby nikdy řešit nemusela: Kdybych já začala počítat všechno, co během posledních dvou let dělám pro ně, jaké číslo by nám vyšlo?

U nich doma jsme se kvůli tomu nepohádaly

Nakonec jsem k nim opravdu přijela. Přivezla jsem si tašku s oblečením, vlastní kávu, chleba, šunku a krabičku polévky. Lenka se tomu zasmála. „Mami, nemusíš si nosit jídlo.“ „Mám to doma, tak to aspoň sníme,“ odpověděla jsem.

První dva dny proběhly normálně. Ráno jsem vstala s dětmi, udělala jim snídani a Lenka mohla odejít do práce dřív. Odpoledne jsem Matěje vyzvedla ze školky, protože jsem stejně jela kolem. Vlastně jsem i během svého „placeného pobytu“ začala automaticky dělat to samé co vždycky.

Třetí večer se mě Lenka zeptala, jestli bych v pátek mohla zůstat s dětmi déle. Chtěli s Pavlem jít na oslavu narozenin jeho kolegy. „Asi ne,“ řekla jsem. „Potřebuju ráno domů kvůli podlaze a večer si chci odpočinout.“ Podívala se na mě překvapeně. Ne naštvaně, spíš jako člověk, který čekal jinou odpověď. „Aha. Já myslela, že když už tady jsi…“

Právě ta věta mě zasáhla víc než dva tisíce korun. Když už tady jsi. Jako bych automaticky byla součástí jejich řešení. „Lenko, já jsem tady proto, že nemůžu být doma. Ne jako hlídání na celý týden,“ řekla jsem. Odpověděla jen, že to chápe. Zbytek večera jsme se bavily o dětech a televizi a nikdo hádku nerozjížděl.

Když dcera znovu zavolala, poprvé jsem neřekla automaticky ano

Po šesti dnech jsem se mohla vrátit domů. Vysoušeče odvezli, podlaha byla zatím jen provizorní, ale v bytě se dalo normálně bydlet. Lence jsem poslala domluvené dva tisíce. Nechtěla je nakonec přijmout a peníze mi dvakrát poslala zpátky. Já jí je poslala znovu.

Nechtěla jsem se o částku přetahovat. Chtěla jsem, aby platilo to, na čem jsme se domluvily. Asi o deset dní později mi zavolala v sedm večer. Eliška začala zvracet a Lenka měla druhý den ranní směnu. Pavel byl mimo město. „Mami, zvládla bys ráno přijet?“

Dřív bych se zeptala jen na čas. Tentokrát jsem se podívala do kalendáře. Měla jsem domluvenou kontrolu u zubaře a potom oběd s kamarádkou, který jsme už jednou přesouvaly. „Zítra ne,“ řekla jsem.

Na druhé straně bylo několik sekund ticho. „Ani kdybych tě pak odvezla k zubaři?“ „Ne. Mám svůj program.“ Nebyla jsem na ni hrubá a nechtěla jsem jí nic vracet. Jen jsem poprvé nepřesunula celý svůj den proto, že se jejich plán zkomplikoval. Nakonec si Pavel vzal volno a přijel ráno domů. Nic katastrofálního se nestalo.

Teprve potom jsme si řekly, co každá z nás považovala za samozřejmé

O víkendu přišla Lenka ke mně sama. Děti nechala doma s Pavlem. Přinesla zákusky a sedly jsme si ke kávě do obýváku, protože kuchyň ještě nebyla úplně hotová. „Ty jsi naštvaná kvůli těm penězům, viď?“ zeptala se. Řekla jsem jí, že nejsem naštvaná kvůli dvěma tisícům. Vadilo mi něco jiného.

„Dva roky k vám jezdím, kdykoli potřebujete. Nikdy mě nenapadlo říct ti, kolik stojí oběd pro děti nebo kolik projedu autobusem. A když jsem jednou potřebovala pomoct já, první věc, kterou jsme začaly řešit, byly náklady.“ Lenka se chvíli dívala do hrnku. „Já to takhle vůbec nevzala,“ řekla. „Pavel teď pořád řeší rozpočet. Každý měsíc nám něco chybí a já už taky začala všechno přepočítávat.“

Neomlouvala se tím. Spíš mi vysvětlovala, odkud její reakce přišla. Pavel několik měsíců předtím přišel o prémie a jejich rodinný rozpočet byl napjatější, než jsem věděla. Když řekla dva tisíce, v její hlavě to nebyl nájem od vlastní matky. Byla to další položka v domácnosti, kterou se snažila mít pod kontrolou. „Ale když to říkáš takhle, zní to opravdu hrozně,“ dodala.

Řekla jsem jí, že ani ode mě nebylo rozumné dva roky souhlasit skoro se vším a potom čekat, že sama pozná, kde mám hranici. Nikdy jsem jí neřekla, že mě někdy unavuje vstávat v šest nebo že bych chtěla mít některý týden úplně bez hlídání. Dohodly jsme se, že úterky zůstanou naše pravidelné odpoledne.

Když nastane nemoc nebo jiný problém, může se zeptat, ale už nebude automaticky počítat s tím, že přijedu. A já jí nebudu říkat ano jen proto, že mám pocit, že babička má být vždycky k dispozici. Od té doby uplynulo několik měsíců. Děti pořád hlídám a někdy i dvakrát za týden. Rozdíl je v tom, že se mě Lenka nejdřív zeptá.

Minulý čtvrtek mi volala, jestli bych mohla vzít Matěje ze školky, protože se jí protáhne směna. Podívala jsem se do diáře. Měla jsem volno. „Jo, můžu,“ řekla jsem. Když večer přijela, položila na stůl krabičku s chlebíčky, které cestou koupila. „To máš za hlídání?“ zeptala jsem se. „Ne,“ odpověděla. „Ty byly ve slevě a vím, že máš ráda vajíčkové.“ Tentokrát jsme nic dalšího nepočítaly.

Zdroje: autorský text

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz