Článek
Řekla jsem si: Podívám se, co se dneska nosí. Módu mám ráda, i když už dávno nenakupuji podle trendů, ale podle pocitu. Uvnitř bylo ticho. Dvě mladé prodavačky se dívaly do telefonů a ani nezvedly hlavu.
Procházela jsem se mezi stojany, jemně se dotýkala látek, a hned mi bylo jasné, že tohle není zrovna obchod pro každou peněženku. Ale kvalita se pozná na první dotek. Kabáty byly krásně zpracované, z vlny, žádná syntetika. Cena tomu odpovídala, ano, ale i tak jsem měla chuť si některý z nich zkusit.
Zvedla jsem jeden béžový kabát, dlouhý, s čistou linií a páskem v pase. Než jsem stihla dojít do kabinky, jedna z prodavaček se konečně postavila. Bez úsměvu, bez pozdravu. „Ten je z limitované kolekce,“ řekla a z jejího tónu bylo jasné, co si myslí. Neodpověděla jsem. Jen jsem se zeptala, kde je kabinka.
A pak přišla ta věta. Přesně taková, co člověku zůstane v hlavě celý den: „Pro takové zákazníky tu zrovna nejsme.“ Řekla to nahlas, ne šeptem, a ta druhá se uchechtla. V tu chvíli jsem ztuhla. Co tím myslela? Že jsem stará? Nevhodně oblečená? Že nevypadám jako jejich typická klientka?
Možná. Ale tehdy jsem ucítila něco jiného než stud. Hrdost. Jestli si mě soudí podle bot, co jsem měla celý den v práci, nebo podle toho, že jsem si kabát vzala bez předchozího svolení, je to jejich problém. Ten kabát jsem si přesto zkusila. Seděl jako ulitý. Elegantní, pohodlný, kvalitní. A hlavně byl přesně to, co jsem hledala roky.
Na pokladně se na mě prodavačka ani nepodívala. Zaplatila jsem bez jediného slova a odešla.
Když jsem pak večer šla na skleničku s kamarádkou, první, co řekla, bylo: „Kde jsi ho sehnala? Vypadáš božsky.“ A já jsem se usmála. Ne proto, že mi to slušelo, ale protože jsem věděla, že navzdory předsudkům a škatulkám jsem odešla s tím nejlepším, co ten obchod nabízel. A možná si příště rozmyslí, komu řeknou, že „pro něj nejsou“.
