Článek
Navrhla setkání v poměrně drahém italském bistru, ale proč ne. Už nikdy nedostaneš druhou šanci udělat první dojem, řekl jsem si, a se schůzkou souhlasil. Nebyla žádný troškař. Objednala si láhev vína za tisícovku a začala vyzvídat. Co dělám za práci, jaký mám plat, co děti, auto, kde bydlím, kam jezdím na dovolenou. Zpětně viděno, byl jsem hlupák, že jsem ji neodhalil hned při prvním rande. Nebo takhle, možná odhalil, ale nechtěl jsem si to přiznat. Docela se mi líbila, tak jsem na varovné signály nehleděl.
Byla tajemná jako hrad v Karpatech
Sama o sobě neřekla skoro nic. Nechtěla mluvit o práci, o svém stavu tvrdila, že je možná zadaná, ale vlastně neví, nechtěla říci ani kde bydlí a kolik je jí let. Po pár dnech se ukázalo, že si vymyslela i jméno. Prostě profesionální zlatokopka. Jenže ani ve chvíli, kdy jsem náhodou viděl její občanku a zjistil, že je vdaná a jmenuje se jinak, než mi řekla, jsem to neukončil.
Nevěra a hádky byly na denním pořádku
Byla to velká chyba, Chyba, která se v plné síle ukázala po letech, kdy se se mnou rozešla. Během několikaletého svazku jsem jí koupil auto, přestavěl dům, povozil po celém světě a toleroval její nevěry. Nikdy jsem sice neměl žádný důkaz, ale zase takovou jitrnici jsem na čele neměl, aby mi některé signály nebyly jasné. Například“ „S kým si píšeš? S nikým. A co si píšete? Nic.“
Hrála si na honoraci
Chtěla čím dál tím víc, nestačila jí obyčejná dovolená, chtěla takovou, kterou jí budou kolegyně závidět. Nestačilo jí běžné auto, chtěla takové, které vzbudí pozornost. Kávu z kelímku si na trhu nedá, protože není přeci buran, aby pila z kelímku, atd…
Odejdeš s igelitkou
Začal jsem, bohužel pozdě, situaci řešit a probírat s ní, že tudy cesta nevede, že se z ní stal obyčejný hamoun, který žije jenom kvůli tomu, aby mohl něco konzumovat. Nikdy nikomu nic nedala, nepomohla, vlastně neměla ani žádné kamarádky. Její reakce na moje výtky? „Jestli se ti to nelíbí, tak vypadni. Ale odejdeš s igelitkou,“ hrozila. No, a protože jsem byl mamlas, a na nic neměl žádný papír, tak to také tak dopadlo. Jednoho dne prostě bylo zamčeno a můj klíč nefungoval. Nefungovalo ani dálkové otevírání brány. Bylo vymalováno.
Orel mouchy nelapá
Mohl jsem to řešit právní cestou, ale bylo mi to rozmluveno. Prý to je sice drahá zkušenost, ale člověk má žít dál a nezabývat se lidmi, kteří už do vašeho života nepatří. Moje příjmy mi dovolily mávnout nad vším rukou, ale moje hlava to asi nikdy nepobere. Rozvod? OK, to se děje i lepších rodinách. Ale zlodějna? To se mnohdy neděje ani v těch horších. Ale jak se říká: „Orel mouchy nelapá“.
Nedávno jsem potkal bývalého souseda. Prý je v domě už jiný „financiér“. No, tak snad si tenhle článek přečte dřív, než mu přestane fungovat dálkové otevírání brány.
