Článek
Pořídila jsem si pejska a těšila se, jak si spolu budeme užívat okolní přírodu.
Bohužel není tomu tak.
Poslední dva až tři roky pozoruji trend, který je bohužel pro pěší velice nekomfortní.
V okamžiku, kdy nastane jen trošku hezké počasí, čelí naše obec a její okolí doslova nájezdům cyklistů.
Mám pocit, že jako obyčejný chodec vlastně vůbec nemám právo nacházet se na lesních, polních, lučních stezkách. Asi bych měla sedět doma na zahradě.
Všude, doslova úplně všude, i na místech, kde by je člověk v rámci špatné sjízdnosti terénu opravdu nečekal, se totiž prohánějí cyklisté, prohánějí se rychle, naprosto bezohledně, s údivem v očích, kde já jsem se tam vzala a ještě se psem? Z jakého důvodu se tam motám?
Kolem obce jsou samozřejmě cyklostezky, tam já ale nechodím, jsou to komunikace primárně určené pro cyklisty, ale nevím, zda se tam nějací cyklisté vyskytují.
Já celou procházku trávím tím, že uskakuji i se psem na kraj stezky, popřípadě skáču do příkopu, protože „pan“ cyklista ani nezpomalí a ještě se tváří, jako že vůbec nechápe, co tam dělám a proč tam jsem.
Procházení se v okolí naší malebné vesničky se stává dost nebezpečným sportem pro chodce i psa, cyklista se zde chová jako neomezený pán a vládce, cyklista si o sobě myslí, z nějakého nepochopitelného důvodu, že si může dovolit úplně vše a též si myslí, že všechny stezky a trasy jsou jen a jen jeho, určené pro jeho spanilou jízdu a že ostatní, kteří se nedej bože pohybují po vlastních nohách, tam nemají ale vůbec co dělat.
Je to vždy jen a jen o lidech, někteří jsou slušní, v případě cyklistů tak jeden z dvaceti, který zpomalí, poděkuje za vyklizení prostoru a já se těmto jedincům moc omlouvám, nechci házet všechny do jednoho pytle.
Chci tím říci, že mi nevadí cyklisté jako takoví, ale jejich naprosto bezohledné a neurvalé chování.
Další trend je jezdectví.
Koní se u nás prohání pravda o něco méně než kol, ale následky jsou patrnější než u cyklistů, tedy hlavně ty fyzické.
Já koně miluji, jsou to opravdu ušlechtilá zvířata a za chování svých majitelů nemohou.
Výsledkem zvyšující se obliby projížděk na koni jsou hromady koňských výkalů na stezkách, ve vlhkém či nedej bože deštivém počasí vede tato záliba projížděk na koni k úplné destrukci povrchu těchto stezek a pěších cest.
Při nedávné procházce jsem pomáhala starší paní vybřednout z bahna na stezce pro pěší, která byla rozdupaná od koňských kopyt a následně do ní napršelo.
Podotýkám, že o kousek dále se nacházela pověstná hromada koňských exkrementů a tato oblíbená cesta vede kolem rybníka do centra vesnice. Není to žádná okrajová „polňačka“.
Koně už lze u nás potkat dokonce i na silnici, na kterou samozřejmě hojně vyměšují také.
To mě přivádí k myšlence, že já jako majitelka psa jsem povinna psí exkrementy sbírat, ale jezdec na koni tuto povinnost evidentně nectí a rozdíl ve výsledku objemu je zřejmý.
Jak už jsem ale psala u prvního trendu, vše je jenom o lidech, nechápu třeba, že jezdec na koni má pro sebe celé rozlehlé pole, kde může s koněm bez obav klusat i cválat, ale on jede po pěšince, která se vine na okraji pole a tváří se strašně otráveně, když na té pěšince potkává lidi, kteří jdou pěšky, prostě na procházku.
Takže jsem usoudila, že procházet se je činnost přežitá, nežádoucí, nepochopená a nepochopitelná.
Ovšem budu ji dělat i nadále, navzdory problémům, které ji provázejí, vykonávat, protože ji mám opravdu moc ráda a udržuje mě v kondici.
Ale co já vím, třeba je to specifikum místa, kde žiji a jinde se to neděje.
