Článek
Výkladní skříní našeho každodenního chování je městská hromadná doprava.
Gentlemani dávno vymřeli, seniory netřeba pouštět sednout, však se doma nasedí dost, většina přece nechodí do práce. Maminky s malými dětmi také ne, to dítě se přeci může prolétnout po tramvaji, až prudce zabrzdí, bude to pro něj zážitek. A že se neudrží? Jeho problém, nemá jezdit tramvají.
Při nástupu si přece mohu stoupnout těsně nad schody, i když jedu dalších 8 stanic a mohu tam nerušeně stát a blokovat východ a nástup všem. A že za mnou chce ještě další člověk nastoupit?
Co je mi po něm? JÁ už jsem přeci uvnitř!
Při výstupu se přece mohu zastavit těsně pod schody a nerušeně blokovat výstup z dopravního prostředku všem. A že chce ještě další člověk vystoupit? Co je mi po něm?
JÁ už jsem přece venku!
A proč bych nemohl třeba v tramvaji telefonovat tak hlasitě, že to slyší úplně všichni?
Každého přece zajímají moje problémy a zdravotní neduhy a prostě všechno! Všichni to přece rádi budou během cesty sdílet se mnou.
A můj batoh na zádech, kterým vrážím do cestujících, protože mě ani nenapadne si ho ze zad sundat a po dobu cesty si ho podržet v ruce, pokud si tedy nesednu?
A pokud si sednu, proč bych si batoh nepoložil na sedadlo vedle sebe? Mám přece nárok na dvě sedadla, a to hlavně v případě, když je dopravní prostředek plný cestujících.
Dát si zavazadlo na klín? Proč? Není k tomu žádný důvod, když jím mohu zabrat sedadlo vedle.
A že by si mohl někdo místo mého zavazadla na to sedadlo sednout? Co je mi po něm?
JÁ a můj batoh už přece sedíme!
Ohleduplnost ale někdy chybí i z té druhé strany.
Když mě někdo pustí sednout, poděkuji, i když si sednout nepotřebuji. Protože když nepoděkuji, beru dotyčnému, který mě pouští sednout, motivaci udělat tento vstřícný krok příště, a to je velká škoda.
A na závěr: Snažím se chovat ohleduplně a vstřícně, i když je to pro mě někdy těžké v tomto neohleduplném světě. Používám dvě základní slova, PROSÍM a DĚKUJI, v dopravních prostředcích si nesedám, snažím se pomáhat ostatním.
A stále častěji se setkávám s tím, že moje ohleduplné chování je buď úplně zadupáno neurvalci kolem mě nebo uvádí ostatní kolem mě v úžas, protože je to pro ně něco naprosto nezvyklého a už na takové chování dávno zapomněli.
Neurvalé a neohleduplné chování se bohužel stává standardem, se kterým se nechci a nemohu smířit a dál se budu snažit bojovat proti němu ohleduplným chováním k ostatním a poskytováním pomoci, snad vydržím a ten dnešní ubíjející a naději beroucí standard mě úplně nesemele.
A samozřejmě nechci házet všechny do jednoho pytle, i v dnešní době se najdou slušní a ohleduplní lidé, jen je jich jaksi čím dál méně.
