Článek
A jako každé správné království má svého krále, který vládne mocí neomezenou a nutno říci, že nijak spravedlivě.
Jeho poddaní se dělí do třech skupin.
První skupinou jsou královi vyvolení, kteří si užívají jeho pozornosti, nemusí pracovat, stačí když královi pochlebují, jemu se klaní a nijak mu neodporují. Vždy jsou odměněni, ovšem nikterak po zásluze a vždy na úkor ostatních.
Přesto, že jsou králem z nějakého nepochopitelného důvodu nesmyslně adorováni, království nepřinášejí pražádný užitek.
Druhou skupinou, nejpočetnější, jsou poddaní, kteří nijak královi neodporují, tiše hlavu sklánějí a snaží se, aby si jich král nevšímal, což se jim většinou daří. Pracují jen trochu a tak, aby se neřeklo a občas království i nějaký ten skromný užitek přinesou.
Třetí skupinou jsou královi dělníci. Poddaní, co sice někdy trošku rebelují, ale pro království pracují usilovně, na království jim záleží, bojují za něj a v podstatě ho drží nad vodou, a hlavně v chodu.
Ti se ale paradoxně králově zájmu nejen netěší, ale jsou králem často napadáni, uzurpováni a odměny se jim nedostane buď žádné nebo jen směšně malé, že ani za řeč nestojí a tyto oddané poddané spíše rozesmutní. Tito ale dál pokračují ve své usilovné činnosti, protože království opravdu rádi mají a chtějí jeho záhubě všemožně zabrániti.
Král si své moci užívá, však kraluje již dlouhý čas, a protože s jídlem roste chuť, rostou i jeho nároky a potřeby, bohužel stejně tak se množí jeho často nesmyslné nápady, které království vesměs škodí, které ale král shledává vždy naprosto geniálními.
Roste i jeho přesvědčení, že se nikdy nemýlí, vše ví nejlépe, úplně všemu rozumí a vše si může dovolit.
Též je nutno podotknout, že král je jako malé dítě, které bere svoje království jako velkou hračkárnu, kde si může do sytosti hrát, jak chce, s čím chce, a hlavně s kým chce. A jeho hry laskavé veskrze nejsou.
Skrze své zbytnělé ego si neuvědomuje, že jeho kralování většinou špatné je a svoje království pomalu, ale jistě do záhuby vede. Je si tak jistý svou výjimečností a neomylností, že si ani na okamžik nepřipustí, že by snad chybně a destruktivně konal.
Následkem jeho kralování je velký chaos a nespokojenost v království jeho, což vede k přesunu mnoha jeho poddaných do království sousedních i vzdálenějších. Král odhodlání poddaných království opustit nijak nerozporuje, vůbec nic proti němu nedělá, poddané od jejich odchodu nijak nezdržuje a při jejich odchodu jim mnoho štěstí přeje.
A jelikož království své nespravuje svými, nýbrž penězi daňových poplatníků, stejně jako svoje časté, velkolepé a tím pádem finančně dosti nákladné kratochvíle jimi hradí, tato pohádka vlastně ani pohádkou býti nemůže, neboť pohádku dělá pohádkou šťastný konec, který pravděpodobně v případě tohoto zkaženého království očekávat nemůžeme.
Leda by se zázrak stal, což je v pohádce jev častý, kdyby ovšem tato pohádka pohádkou opravdu byla.
