Článek
Ani pro výmluvy, neboť síť kontejnerů a popelnic na tříděný odpad je hustá, dostupná a většina firem a institucí se snaží svým zaměstnancům třídění odpadků také usnadnit.
A ač je to v současné době neuvěřitelné, třídění bohužel není samozřejmá a všeobecně zavedená věc, i když podle statistik patříme mezi ty lepší národy ve světě v této dovednosti.
Též třídím a ráda. Sice mám střední věk již za sebou a děti dospělé, vím ale moc dobře, že pokud se budeme k naší planetě chovat stejně neurvale jako doposud, tak děti našich dětí na to šeredně doplatí. Přijde mi ale, že stále spousta lidí jede v módu „po nás potopa“.
Před nedávnem mi můj nadřízený řekl, když jsem ho upozornila, že to, co právě vyhodil do směsného odpadu, tam zcela jistě nepatří, ale že to patří do nádoby na plasty, která se nachází přímo vedle nádoby na směsný odpad, že doma třídí!
No považte! Doma třídí a v zaměstnání ne! I kdyby to byla pravda, proč by to proboha dělal?
Přece když třídím a snažím se chovat k planetě ohleduplně aspoň takto, v naprostém základu, tak třídím všude!
Doma, v zaměstnání, na návštěvě, na dovolené, protože je to součást mojí přirozenosti a nemohu jinak!
Ale co se vlastně divím, je to tentýž člověk, který mě také obdařil svým objevným názorem, že globální oteplování je jev, který neexistuje!
Smutné je to, že je to muž ve středním věku, s vysokoškolským titulem, který má tři školou povinné děti.
Zbývá mi jen doufat a věřit, že takovýchto lidí už je v naší společnosti snad minimum.
A mám to štěstí, že v mé bezprostřední blízkosti se pohybují lidé, kterým na osudu naší planety záleží, snaží se chovat k planetě šetrně v rámci možností, které mají a jsem moc ráda, že zvláště mladým lidem není osud naší planety lhostejný.
V tom vidím naději.
