Článek
A proč už nestačí mlčet, čekat nebo omlouvat se dobou
Někdy není chyba v dětech. Ale v tichu, které jsme kolem nich nechali vyrůst.
Mluvili jsme o svobodě, ale nenabídli jsme rámec. Učili jsme je být sami sebou, ale zapomněli jsme být s nimi. A zatímco jsme řešili účty, kariéru, rozvody, přetížení a svoje vlastní vnitřní zmatky, oni tiše dospívali. Sami. V hluku. A beze slov, která by držela svět pohromadě.
Neztratili se. Jen se ztratili z dohledu.
Hledali oči, které se opravdu dívají. Ruce, které drží. Slova, která se žijí. Ale většinou našli jen obrazovky, hlášky, úsměvy ve spěchu.
A my? Někdy jsme ani nepostřehli, že už nehledají nás.
Tahle generace není zkažená. Jen vyrůstala ve světě bez kotvy.
Bez živých příběhů. Bez rozhovorů u stolu, které bolí, ale léčí. Bez dospělých, kteří by se nestyděli být zranitelní – a přesto stát pevně.
Hledají vzory. Jenže většina z těch, kdo by jimi mohla být, se buď bojí, nebo má pocit, že nemá co říct.
Vzor není dokonalý člověk. Ale ten, kdo zůstane i tehdy, když je to těžké.
Kdo vedle tebe tiše sedí, když selžeš. Kdo nevykřikuje moudra, ale žije to, co říká.
Kdo tě klidně zastaví a řekne: „Tohle je málo. Máš na víc.“ A pak to s tebou skutečně zvládne.
Někteří rodiče neodešli – jen nestihli zůstat.
Byli unavení. Vyčerpaní. V pasti. V pasti doby, která nás naučila pracovat víc než žít. Kde jedno zaměstnání nestačí. Kde hypotéka dusí.
A tak jsme přestali být přítomní. Ne ze zlé vůle – ale z tichého zoufalství.
A děti? Neopustily nás. Jen přestaly věřit, že někdy opravdu přijdeme.
Mezitím rostly. Tiše. Nenápadně. Sami.
A tak si vzory vytvořily samy – na sítích. V trendech. V těch, kdo mluví dost nahlas, aby přehlušili ticho v obýváku.
A nešlo jen o rodiče. Mnozí učitelé přestali učit srdcem. Mnozí vedoucí přestali vést. A mnozí mladí začali věřit, že dospělost je jen unavené tělo s hypotékou a výčitkami.
Když se chlapci bojí být silní a dívky přestávají věřit v něhu.
A tak mlčí. Nebo křičí. Nebo mizí do obrazovek.
Dnešní dívky nevěří na rytíře. Ale přesto touží po bezpečí. Po klidu, ve kterém mohou být jemné.
A mezi nimi vzniká ticho. Anebo hra. Anebo něco mezi. Ale málokdy to, po čem opravdu touží.
Tohle není obžaloba. Ani návod. Je to zrcadlo.
Pro každého, kdo někdy chtěl být vzorem – a bál se, že na to nemá.
Nemusíš být dokonalý. Stačí být opravdový. A být tady.
Protože děti neztrácejí důvěru naráz. Ztrácejí ji po kouskách naší nepřítomnosti.
Možná je ještě čas.
Ne na omluvu. Ale na návrat. Na jedno „mrzí mě to“. Na jedno „už vím proč“. Na tiché „jsem tady“.
Protože možná… právě na to pořád čekají.
A až příště uvidíme dítě ponořené do telefonu, neříkejme:
„To je ta dnešní generace.“
Ale spíš:
„Co se stalo, že jsme přestali být zajímavější než obrazovka?“
