Článek
Po letech v jednom zaměstnání, které jsem sice nemilovala, ale byla v něm jistota, jsem ze dne na den zůstala bez práce. Firma zkrachovala, email o ukončení činnosti přišel chladně, bez emocí, jako by za tím nebyly roky mého času, úsilí a občas i slz. A najednou jsem tu byla – nezaměstnaná čtyřicátnice s nejasnou představou o budoucnosti.
Začala jsem posílat životopisy. Nejdřív opatrně. Dvě, tři odpovědi na inzeráty. Pak pět. Deset. A nic. Ticho. Když už přišla nějaká reakce, byla to většinou automatická odpověď. Děkujeme, ale vybrali jsme jiného kandidáta. Po týdnech bez odezvy už jsem přestávala věřit, že mě ještě někde vezmou. Nejsem nejmladší, nemám jazykové certifikáty, zkušenosti s nejnovějšími systémy taky ne… prostě taková ta klasická „solidní pracovnice“ bez čehokoliv extra.
A pak jsem narazila na inzerát malé firmy, která hledala administrativní posilu. Nepůsobilo to nijak výjimečně. Krátký popis: rodinné prostředí, menší kolektiv, různorodá práce, výpomoc s fakturací a zákaznickým servisem. Všechno to znělo tak, jak to už slyšíte stokrát. Ale něco mě přimělo odpovědět. A za tři dny přišla pozvánka na pohovor.
„Přijďte v úterý v deset. Těšíme se na vás.“
Tak jednoduché. Tak obyčejné. A přitom jsem měla nervy, jako bych šla na konkurz do NASA.
První dojem? Jako v jiném světě
Dorazila jsem na adresu – malý domek v klidné ulici. Žádná skleněná budova, žádná recepce se skenerem, jen malý zvonek s nápisem „Kancelář – zazvoňte“.
Zazvonila jsem. Otevřela mi usměvavá slečna v džínách a svetru. „Dobrý den, vy jste určitě paní H., že? Pojďte dál, káva nebo čaj?“
Zůstala jsem zaskočená. Káva? To už se dneska na pohovorech dává jen voda, a to ještě v kelímku. Ale ona mi s úsměvem přinesla hrnek a posadila mě do malého prostoru, kde byla sedačka, knihovna a stůl plný papírů. Bylo to tak domácí. Tak… lidské.
Po chvíli přišel muž. Majitel firmy, jak jsem se později dozvěděla. Podal mi ruku, představil se křestním jménem a posadil se vedle mě. Žádné skleněné zdi, žádný notebook s připravenými otázkami. Prostě jen dva lidi, co si povídají.
„Povězte mi něco o sobě,“ začal. Ale ne tím unaveným tónem, co jsem znala z předchozích zkušeností. Řekl to tak, že jsem měla pocit, že to opravdu chce slyšet.
A tak jsem začala mluvit. O tom, kde jsem pracovala. Co jsem dělala. Co mě bavilo. Co ne. Nebyla jsem dokonalá. Občas jsem se zasekla. Ale byla jsem upřímná. A on mě poslouchal.
A pak přišlo to, co jsem vůbec nečekala
Po půlhodině mi řekl, že se mu líbí, jak přemýšlím. Že jsem klidná, že umím mluvit s lidmi, že je vidět, že mám zkušenosti. A pak vytáhl papír.
„Tady je, co nabízíme. Pokud vám to bude dávat smysl, můžete klidně zítra nastoupit.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi něco zdá. Zítra?! Přečetla jsem si ten papír a přestala dýchat. Plat? Vyšší, než jsem měla naposledy.
Pracovní doba? Flexibilní. Domluvíme se, když potřebuju k lékaři nebo něco zařídit.
Přesčasy? Neexistují. Pokud je práce navíc, dělíme se. A nejlepší věc? Žádné formality. Žádné zbytečné porady. Žádné korporátní šílenství. „Tady prostě děláme věci tak, aby nám bylo dobře. A když je někomu blbě, tak se o tom mluví,“ řekl mi majitel. A já tam seděla, s hrnkem kávy v ruce, v obyčejné kanceláři s ošoupanou podlahou, a cítila jsem se líp než kdykoliv předtím.
První pracovní den
Nastoupila jsem hned další týden. Byla jsem nervózní, ale brzy mi došlo, že tady je všechno jinak. Nikdo mě nehodnotil podle toho, kolik jsem toho zvládla za hodinu. Neřešilo se, jestli mám vyžehlenou košili. Důležité bylo, že jsem přátelská, pečlivá a ochotná pomoct.
Pracovali jsme spolu, smáli se, řešili blbosti i vážné věci. A já si uvědomila, že jsem konečně na místě, kde můžu být sama sebou. Jednou jsem se zeptala šéfky, proč si vybrali právě mě. Usmála se. „Protože jsi člověk. A tady chceme lidi, ne dokonalé životopisy.“
Dnes už vím, že zázraky existují
Když jsem odcházela z předchozí práce, měla jsem pocit, že mě svět nechce. Že jsem stará, nezajímavá, nepotřebná.
A pak jsem zaklepala na dveře malé firmy. A za nimi jsem našla lidi, co mě přijali takovou, jaká jsem.
Ne kvůli diplomu. Ne kvůli perfektně upravenému profilu na LinkedInu. Ale proto, že jsem seděla naproti a byla opravdová.
A ta nabídka? Vyrazila mi dech. Ne tím, co bylo napsané na papíře, ale tím, co za ní bylo cítit: důvěra. Lidskost. Otevřenost.
A to je něco, co v žádném inzerátu nenajdete. Ale když to přijde… poznáte to okamžitě.
