Článek
Jmenuji se Marie a je mi něco přes osmdesát. Ani bych si to neuvědomila, kdyby moje tělo čím dál tím víc neprotestovalo. Rychle se unavím, s hůlkou už daleko nedojdu. Celý pracovní život jsem měla fyzicky namáhavou práci a na zdraví se to holt podepsalo. No což, tak mi to všechno trochu déle trvá. Svět se nezboří.
Dokud žil manžel, bylo to fajn. Vyžít ze dvou důchodů nebyl problém, občas jsme si i udělali radost nějakým divadlem, nebo dovolenou u vody. Trochu si prohřát staré kosti. Jenže manžel před pár měsíci zemřel a já zůstala sama, jak kůl v plotě. Sice jsem dostala pár stovek vdovského důchodu, ale i tak je to pořádná díra do rozpočtu, když teď všechno platím sama. A o průměrném důchodu si mohu akorát tak nechat zdát. To máte jako s průměrným platem. Vypadá hezky, ale málokdo na něj dosáhne.
Jak jsem zůstala sama, jsem ráda, že jsem se naučila s internetem. Člověk má aspoň trochu pocit, že je mezi lidmi. Jen se mi zdá, že je čím dál tím víc zloby a nenávisti. Proč my důchodci tak překážíme? Už několikrát jsem četla radu, že když nevystačím s důchodem, mám jít do práce. Na to mě napadlo jediné: „A on mě někdo zaměstná?“ Svojí původní práci dělat nemohu. Byla fyzicky náročná a navíc, potřebovala jsem obě ruce. To by nešlo, opírat se o hůlku. Je to taková moje kamarádka, jak říkám. Bez ní už rovnováhu neudržím. Navíc už mě unaví i obyčejné vaření. Jak já bych chtěla být zase mladá! Já bych do té práce běžela!
„No, když mě radí jít do práce, tak já to zkusím,“ řekla jsem si, když jsem krátce před důchodem měla sotva na chleba. Stejně jsem pořád sama, tak aspoň přijdu mezi lidi. Zašla jsem tedy u nás do Kauflandu, ten nemám tak daleko. Paní personalistka na mě koukala, jako bych se zbláznila. Babka si to sotva šine o hůlce, a ještě by chtěla práci. „Paní, ale pro vás tu nic nemáme. Vždyť bychom vám nemohli dát ani doplňovat zboží.“ „Tak já bych byla na té pokladně, tam můžu sedět,“ řekla jsem s nadějí v hlase. „Tam sedět sice můžete, ale tam to musí kmitat. Nezlobte se, ale vy byste tam za chvíli měla frontu přes celý obchod. To nejde, bohužel. Viděla byste na to vůbec?“ Odpověděla personalistka a já pochopila, že je na čase jít zpátky domů. Tak tady nic No, měla pravdu. Mám sice brýle, ale i tak už toho moc nepřečtu. Ale vždyť ty mrňavé kódy čte ta pokladna, já na ně vidět nemusím.
Ale nevzdávám se. Když tady Barunka už několikrát psala, že mají jít důchodci do práce, přece musí mít informace, že je někde zaměstnají. Že existuje práce, kterou může dělat i taková stará a unavená babka, jako já. Jinak by nás přece do práce neposílala, no ne? Já to každopádně ještě zkusím.
