Článek
Začalo to nenápadně
Nejdřív to byly jen drobnosti – zapomenuté klíče, telefonáty o tom, že mu někdo v noci přesadil květiny. Dlouho jsme tomu nevěnovali moc pozornost. Vždycky byl trochu výstřední, říkali jsme si. Jenže pak přišly dny, kdy nevěděl, jak se dostal domů. A pak týdny, kdy si už ani nepamatoval, že volal.
Bydlí sám ve starém domě, kde už neteče ani teplá voda. Ale trvá na tom, že nikam nepůjde. Do domova? Nikdy. Prý to není hrob, ale čekárna na smrt. Jenže my už jsme na konci sil. Fyzicky, psychicky, lidsky.
Táta nechce. Ale my už nemůžeme
Máme svoje rodiny, práce, děti. Střídáme se s bratrem ve dnech, kdo mu poveze nákup, kdo mu bude mýt okna, protože on to „ještě zvládne sám“, ale přitom si při posledním pokusu vylezl na stůl a spadl. A místo okna rozbil rádio.
Zkoušeli jsme všechno. Pečovatelka? Vyhodil ji po dvaceti minutách, že mu „šmejdí v papírech“. Denní stacionář? Tam vydržel dvě hodiny, pak zmizel a našel ho taxikář o tři ulice dál, jak chce domů, jen si nevzpomněl, kde to vlastně je.
A do toho nám neustále připomíná, že když ho někam dáme, tak nám to nikdy neodpustí. A že jestli nám překáží, máme to říct na rovinu. Pokaždé mám chuť zakřičet, že nepřekáží. Že ho máme rádi. Ale taky že už fakt nevíme, co s tím.
Až jednou nezvedl telefon
Volala jsem jako vždycky kolem poledne. Nic. Ani večer. Telefon vyplý. Hned jsme s bráchou sedli do auta. Cestou jsme už plánovali, co řekneme policii, jestli bude potřeba. Strašný, kam až vás to v hlavě pustí.
Našli jsme ho doma, ležel na zemi, v ruce prázdná sklenice, přes sebe měl přehozenej ubrus. Prý uklouzl. Byl při vědomí, ale zmatený. A my dva – v slzách, zoufalí, neschopní slova. A stejně nám druhý den tvrdil, že to byla jen blbá náhoda, že se nic nestalo. Že si máme žít svůj život a jeho nechat být. Jenže jak?
A tak jsme zase zpátky. Po pěti letech. Po stovkách rozhovorů, po tisících výčitek, po milionech myšlenek, co jsme měli udělat jinak. Pořád jsme na začátku. Pořád doufáme, že třeba zázračně pochopí, že to není o tom ho někam „odložit“. Že je to o tom, že už prostě nemáme jak. Ale nic neříkáme. Jen doufáme. A dál hledáme, co s tím.
Pořád dokola.
