Článek
Je mi 35 let a biologické hodiny mi tikají. Proto jsme se s partnerem rozhodli, že do toho praštíme a začneme pracovat na dítěti. Vzhledem k věku jsem se bála, ale k mému překvapení se to povedlo hned napodruhé.
Všechno šlo skvěle až do velké screeningu, který dokáže odhalit, pokud je něco špatně. Jakmile přišly výsledky, lékař se mnou chtěl mluvit osobně a už to mě vyděsilo. Oznámil mi zlou zprávu a nechal rozhodnutí na mně. Měla jsem pár dní a jakmile jsem vyšla ven, byla jsem si okamžitě jistá. Vlastně se přiznám, že jsem ani nečekala na vyjádření partnera, i když vím, že k tomu má co říct. Jenže to dítě v sobě nosím já a mám pocit (asi jako každá matka), že mám, co se týče dítěte, větší rozhodovací právo.
Po prvotním zhroucení jsem udělala radikální krok a okamžitě se na kliniku vrátila a chtěla domluvit interrupci. Bylo mi vyhověno. Jakmile jsem přišla domů, partnerovi jsem se sesunula k nohám a s brekem jsem mu oznámila, že o miminko přijdeme a že si ho budu muset nechat vzít, že mi to nařídil lékař. Slzy byly pravé, slova už taková pravda nebyla. Byl smutný, ale vypadal, že to zvládne.
Bohužel jsem se nesetkala s příliš pozitivní ani přijímací reakcí od kamarádek a mé rodiny. Řekla jsem jim to, až když bylo po všem (průběh popisovat nebudu) a dopadlo to asi tak, že máma se na mě naštvala a kamarádky řekly, že jsem si to měla nechat a že už teď třeba žádné děti mít nebudu. Že prý lepší postižené než žádné. Tomu říkám parádní citlivá reakce.
Absolutně nechápu, čím přemýšlejí. Vždyť bych byla nešťastná já, možná i to malé a navíc bych mu musela věnovat celý život i volný čas. Samozřejmě i zdravému dítěti, ale postiženému mnohem víc. Nejsem na to připravená a raději nebudu mít děti žádné. Bylo to traumatizující a nikde jsem nenašla pochopení. A kdybych partnerovi nezalhala, bůh ví, jak by se k tomu postavil on..
Autor: Jasmína
