Článek
I když chápe, že je to běh na dlouhou trať. Monarchisté, v našem případě Koruna česká, jsou podle něj jedinou autentickou pravicí a na rozdíl od ostatních stran nabízejí společenský model, který fungoval a funguje a mohl by fungovat i v České republice.
Monarchisté prosazují rovněž obnovení zemského zřízení, na kterou by navázala okresní samospráva, kdy by současné kraje nahradily tři historické země, česká, moravská a slezská. Cestu ze zadlužení České republiky vidí hlavně ve snižování stáních výdajů, nikoliv ve zvyšování daní. Souhlasí s členstvím České republiky v NATO, s výhradami v Evropské unii. Ukrajina podle něj není ideálním státem, ale je třeba ji podporovat ve válce s Ruskem, před jehož panslavistickými ambicemi je třeba se mít na pozoru.
Prosil bych o krátké představení a co pro Vás znamená být předsedou Koruny české?
Narodil jsem se a vyrostl v Praze, byť jako malý jsem často býval na jižní Moravě, odkud pochází moje maminka. Vystudoval jsem práva, v současnosti si ještě dodělávám doktorát z právních dějin. Do Koruny České jsem vstoupil v roce 2015, od jara 2018 jsem byl jejím generálním sekretářem, přičemž na podzim téhož roku jsem byl i zvolen do předsednictva jako jeho řádný člen. Být předsedou je především zodpovědnost. A to ve dvojím smyslu. Jednak zodpovědnost za tu stranu, která má už nějakou historii, určitý majetek, určité tradice a kterou tvoří nějací lidé, kteří od Vás očekávají, že ji zachováte, v ideálním případě pozvednete (rozšíříte členské řady, uděláte lepší volební výsledek, zlepšíte nějaké vnitřní mechanismy) a, až jednou přijde vhodný čas, zase tuto zodpovědnost předáte dál. A pak je tu to druhé, raison d’être celé strany. V podstatě tedy zodpovědnost za ideový a myšlenkový proud, jenž strana představuje a jehož je nositelem. V našem případě tedy za český monarchismus. Samozřejmě, tento proud není utvářen jen politicky. Je řada monarchistů mimo stranu, kteří se třeba nechtějí politicky angažovat, ale přesto se myšlenkou monarchie zabývají a přispívají ji. Ale, myslím, že je nepochybné, že jako politická strana, která tento proud politicky vyjadřuje, máme na jeho utváření nezanedbatelný podíl.
Jaké jsou Vaše cíle?
Konečným cílem samozřejmě je obnova monarchie a to takové monarchie, která bude moci plně rozvinout všechny výhody, které toto státní zřízení má oproti jiným. Samozřejmě, byť by to bylo krásné, nelze asi předpokládat, že se nám to podaří za tohoto mého volebního období (které končí v roce 2026). Čili, mým cílem je popojít co největší kus k tomuto cíli konečnému. Určitě třeba ještě zbývá velký kus práce, pokud jde o prostou osvětu o monarchii. Například: Lidé si často ještě pořád myslí, že monarchie spočívá prostě v tom, že jeden člověk, který svou moc zdědil, si může dělat, co chce. Pominu-li, že je to nesmysl, tento postoj vychází pouze z jednoho konkrétního modelu monarchie, monarchie absolutní (ostatně, dovolil bych si v této souvislosti vzpomenout prof. Jean-Paula Rouxe, který konstatoval, že i v absolutních monarchiích byla moc panovníka omezena zděděnými tradicemi, krajovými zvyky, tradičními komunitami a samosprávami, a v neposlední řadě náboženskými normami – ve zkratce řečeno, o moci moderních politiků se králům mohlo nanejvýše zdát), je až zábavné, že stejným lidem se často nesmírně líbí britská monarchie. A když se s nimi bavíte hlouběji, tak zjistíte, že oni si často ani neuvědomují, že Británie je monarchií. Prostě berou jako fakt, že tam je král nebo královna, to se jim líbí, ale nikdy je nenapadlo, že by u nás mohli být také. A samozřejmě jsou i lidé, kterým se monarchie i líbí, chtěli by jí. Ale nevědí, že je tu nějaká strana, která jí prosazuje. I to je třeba změnit. Dále, jsou lidé, kteří o nás vědí, chtěli by monarchii ale nevolí nás. Protože pro ně nepředstavujeme politickou volbu, které by chtěli svěřit věci veřejné. A těmto lidem musíme zase dokázat, že jsme této důvěry hodni.
Jak dosáhnout vylepšení pozic Vaší strany a proč by lidé měli volit Korunu Českou?
Protože přinášíme konkrétní a komplexní vizi, přičemž tato vize nejen je zcela odlišná od ve své podstatě polovičatých řešení, které nabízejí jiné strany. Jinak řečeno, nabízíme skutečnou a kompletní změnu. Pokud jde o posílení naší pozice, je nutno lidem ukázat, že neukazujeme pouze nějaké neuskutečnitelné představy, ale že skutečně představujeme konkrétní kroky a modely, které by mohly zlepšit situaci našich lidí, jejich rodin a vlastně celé země. A co víc, že jsme schopni tyto kroky uskutečnit.
Nabízíte kromě změny státního zřízení z republikánské na monarchistickou také něco dalšího exkluzivního, co ostatní strany nenabízí?
Za prvé, je třeba si říci, že my nenabízíme „pouze“ změnu z republiky na monarchii. Čili, nelze předpokládat, že při restauraci monarchie by král nastoupil do pozice současného prezidenta, snad jen v ceremoniálně poněkud odlišné úloze a navrch dědičně. Ne, my chceme, aby náš stát měl takový model monarchie, která, jak už bylo řečeno, může maximalizovat své výhody pro celou společnost. Například, zastáváme názor, že by náš parlament měl mít poněkud jinou podobu než dnes. Věříme, že je dobré se inspirovat v minulosti. Ono je lákavé přijít a říci „Vymysleli jsme to a to, to vyřeší všechny naše problémy.“ Většinou by se na to ale dalo říci „Jo to už jsme zkoušeli“ nebo „To už vyzkoušeli u našich sousedů a moc dobře to nedopadlo“. Jelikož jsme strana, která zcela zjevně hledá inspiraci v minulosti (byť samozřejmě tyto vzory je vždy třeba příslušně aktualizovat, aby organicky přiléhaly na současnost) dá se říci, že nabízíme osvědčené vzory, jež už v minulosti fungovaly. A to nejen pokud jde o otázky monarchie, nebo konkrétních částí politického programu. Domnívám se tedy, že nabízíme vizi komplexní alternativy k současné podobě českého státu. Chcete posílit svoji pozici v konzervativní části politického spektra, jak? Myslím, že tato ambice je logická. Vždyť podíváme-li se na celou věc historicky, jedinou skutečnou konzervativní pravicí jsou právě monarchisté. Stejně jako naši odvážní předchůdci za Velké francouzské revoluce, i my bychom seděli napravo od krále. A to byl vlastně počátek dělení na pravici a levici. To trochu předznamenává moji odpověď na Vaši otázku. Tak jako royalisté za Velké francouzské revoluce se nebáli podpořit svého krále, i my musíme být ve svém konzervatismu autentičtí a nesmíme se bát zastávat ideje, které se snad mohou aktuálně zdát v určitých kruzích nepopulární. A musíme v tom být konstantní, přičemž zároveň musíme vysvětlovat, ale především ukazovat, že naše řešení skutečně fungují.
Jste pro obnovení zemského zřízení, jak by mělo vypadat?
Pro začátek je nutno uvést, že zemské zřízení není jen nějaké umělé členění státu, které bychom prosazovali prostě pro to, že se nám líbí. Ne, vyplývá a respektuje fakt, že jsou zde po staletí se vytvářející a existující tradiční komunity, někdy se nazývají třeba zemská společenství, jež nejsou sice státním lidem, národem, který sice společně tvoří, ale přesto jsou v něčem odlišné. Určitě každý mi dá zapravdu, že je rozdíl mezi člověkem z Moravy a z Čech. Zemské zřízení tyto odlišnosti respektuje. Plně ctíme a souhlasíme s principem subsidiarity, který říká, že co nejvíce záležitostí by se mělo řešit co nejblíže lidem. Je to logické, protože čím dál jste od běžných lidí, tím větší aparát potřebujete už jen na to, abyste zjistil skutečný stav věcí v daném místě. Je řada agend, i takových, který dnes vykonává celý stát, které by se mohli efektivněji řešit na úrovni zemí. Není důvod, proč by měli být řešeny některé věci zcela stejně v Čechách jako ve Slezsku, když, jak jsme si řekli, ti lidé jsou trochu jiní a mohou mít na mnoho věcí odlišné pohledy.
Ale pozor, v rámci zemí by měla decentralizace pokračovat. Je zbytečné vytvářet jakousi fikci, že člověk z Prachatic vidí regionální záležitosti a problémy stejně jako člověk z Jindřichova Hradce. Nebo člověk z Podluží stejně jako člověk z Podyjí. Na zemskou samosprávu tedy musí navazovat vhodně zkonstruovaná okresní samospráva.
Měla by být Česká republika členy NATO a Evropské unie
Obojí je třeba podporovat, ale zároveň rozlišovat. Pokud jde o NATO, tak v tuto chvíli jde o největší záruku naší ochrany (a tedy života, jak ho každý známe), která nemá v současné době alternativu. Jistě, můžeme vést debatu, zdali ten nebo onen krok, který Aliance kdy uskutečnila, byl správný, nebo dobře provedený, ale to na té věci nic nemění. A už jen z hlediska nějaké naší elementární důstojnosti a sebeúcty je absolutně nutné, abychom na naši vlastní obranu tedy přispívali alespoň těmi 2 %. Pokud jde o Evropskou unii, tak to je otázka složitější. Určitě jí nelze upřít dva klíčové úspěchy a to, že dokázala v podstatě od II. světové války udržet mezi členskými státy mír (byť šlo de facto o předchůdce EU) a že dokázala v členských státech poměrně úspěšně akumulovat blahobyt. Na druhou stranu, je v ní řada problémů. Například, orgány EU touží přebírat stále více a více kompetencí, a to takových, které i podle základních smluv patří jednotlivým členským státům (mám třeba na mysli otázky kulturně-etických témat). Ono je to logické, asi každý orgán se tak nějak přirozeně snaží rozšiřovat pole své působnosti. Ale je to v rozporu s tím co je ve smlouvách, a pokud nedodržuje své vlastní právo, tak je to velký problém a nemůže očekávat, že se všichni budou tvářit, jak je to dokonalá organizace. A je tu mnoho a mnoho dalších výhrad, které k jejímu současnému fungování mám. Čímž v žádném případě nechci říci, že EU dělá vše špatně a my jen trpíme. To vůbec ne. Nedávno jsem kdesi četl, že na rozdíl od Poláků, my neumíme vůbec čerpat dotace a jsme v tomto ohledu jedni z nejhorších v EU. Čili, určitě je zde velký prostor pro zlepšení. Snažme se být v EU aktivní, dobře formulujme svá stanoviska, stůjme si za svými názory. Také využívejme positiv, které nám členství v ní přináší. Nakonec ale myslím, že s další integrací není určitě třeba někam pospíchat. Možná právě naopak, raději se o pár kroků vrátit, zamyslet se, třeba něco nověji a lépe upravit a až potom jít dále.
Jaký je Váš postoj k válce na Ukrajině?
Vládu na Ukrajině určitě není třeba si idealizovat. Nepochybným faktem je na poměry v EU obrovská míra korupce. Stejně tak je nepochybným faktem snad až příliš drsné menšinové zákonodárství, které nedopadalo jen na Rusy žijící na Ukrajině, ale třeba i na Maďary a další národnostní menšiny. Ale chci říct že nic, opravdu nic, nedokáže ospravedlnit takovýto ničím nevyprovokovaný útok na suverénní stát. A co víc, používat při tomto útoku tak barbarské metody jako záměrné ostřelování civilních cílů, mučení zajatců apod. Tomu je třeba zabránit, stejně jako je třeba zabránit Rusku v jeho pokusu vrátit se do Střední Evropy. Ano, v minulosti bylo i Rusko naším spojencem. Ale tehdy uznávalo ve Střední Evropě status quo (Napoleonské války) anebo byl nepřítel tak strašný, jako hitlerovské Německo. Ve chvíli, kdy Ruskou má panslovanské ambice (které stojí i za konfliktem na Ukrajině, neboť Putin je přesvědčen že Ukrajinci jsou vlastně Rusové), je třeba se před ním mít nanejvýše na pozoru. Proto je třeba všemožně podporovat Ukrajinu a pokud možno zabránit Rusku v tom, aby ze své agresivní politiky cokoliv mělo. A to až do chvíle, kdy by další pomoct Ukrajině vyloženě oslabovala naši obranyschopnost a schopnost plnit úkoly v NATO.
Jak ven ze současného zadlužení českých zemí?
To není jednoduchá otázka. Navíc v ní odpovídám poté, co současná vláda ohlásila velký úsporný balíček. Nutno podotknout, že to stačit nebude. Především, je nutno uvést, že, jakkoliv v žádném případě nehodlám zpochybňovat nutnost úspor, vláda měla a mohla mnohem tvrději sáhnout do státního sektoru. A nemluvím teď o platech státních zaměstnanců, ale především o tom, že je stále řada organizačních složek státu, které jsou zcela zbytečné anebo je na nich naopak umělá přezaměstnanost. Tam se mělo začít, nikoli zvyšováním daní. Náš dluh je ovšem mnohem větší a bude také vyžadovat mnohem větší strukturální změny. Například je zde otázka starobních důchodů. Jakékoliv kosmetické změny nemohou zakrýt, že se důchodový systém prostě dostává do demografické krize a třeba moje generace už prostě nebude schopná financovat důchody našich rodičů ve stejné míře, jak ose to děje dnes. Jako schůdnou cestu bych viděl, že lidé si prostě budou muset spořit na důchody, byť nějaké minimální důchody, na nichž by se dalo přežít pravděpodobně budou vypláceny i nadále, anebo investovat do svých rodin, čímž si vytvoří ekonomickou základnu, která je zajistí i po produktivním věku.
Jste pro zavedení poplatků ve zdravotnictví?
Pokud by něco mělo být zadarmo, tak je to určitě zdravotnictví. Ono naneštěstí ale nic není zadarmo. Nakonec to vždy musí někdo zaplatit. Ať už se to děje formou pojištění, poplatků, přímých plateb lékaři, který nepracuje na pojišťovnu apod. Podle mě však zdravotnictví řeší jiné, akutnější problémy, které sice s otázkou financí souvisí, ale nejen. A to především nedostatek lékařů. Pokud mám akutní problémy, a mám se objednávat, kdy mohu přijít tyto akutní problémy řešit (třeba příští týden), tak to jaksi nějak postrádá smysl. Pak jsou tu další otázky, např. měli bychom se zamyslet, jestli skutečně nenakládáme na lékaře až příliš byrokratické zátěže. Lékař má léčit, ne vyplňovat papíry. Velkým tématem je samozřejmě také současná podoba pojištění. Je opravdu efektivní, abych celý život platil pojištění, a pak stejně vše, co je nad nějakou základní prohlídku si musel připlácet, protože jsou to úkony, které pojišťovna nehradí? Pokud ve zdravotnictví skutečně chybí peníze, pak si asi umím představit, že se poplatky vrátí. Ovšem samozřejmě se zárukami, aby to nemělo zničující vliv na sociálně slabé, chronicky nemocné, důchodce, kteří dochází k lékaři pravidelně apod.
Jste pro zavedení školného na vysokých školách?
Časem na to možná, dle situace, může dojít, ale nikoli primárně. Je to trochu obdobné jako předchozí otázka. Za fatální považuji zejména praxi, kdy se fakulty snaží brát co nejvíce studentů jen kvůli tomu, aby na ně mohli brát peníze, na které jinak nedosáhnou. Úroveň studia na vysokých školách pak zákonitě upadá. Změnit by se rovněž mělo přidělování peněz. Situace, kdy nastoupíte vyučovat na vysoké školy a berete méně jak učitel na prvním stupni mi připadá skutečně poněkud nedůstojná. Ale to jsou velmi komplexní problémy, kterým by se mohl věnovat celý samostatný rozhovor. Ve zkratce, tuto neblahou praxi, jak jsem ji načrtl výše, by podle mě šlo řešit následujícím způsobem: Stát by nevyplácel peníze na hlavu, ale řekl by vysokým školám, kolik jim zaplatí míst v kterém oboru. Pokud by fakulta chtěla mít v daném oboru více studentů, může, ale je už na ní, jak to zafinancuje. A samozřejmě je také potřeba pokud možno zabránit tomu, aby u nás fungovali nejrůznější pofidérní „vysoké školy“ kde si zaplatíte za titul. Dochází tím k hrozné inflaci titulů, a úroveň vzdělání jejich nositelů upadá. Je tedy třeba větší přísnost při udělování akreditací.
Kdo by měl být českým králem?
Tak to je asi nejjednodušší otázka. V tuto chvíli (až do své smrti nebo dokud se následnických práv nevzdá) to nemůže být nikdo jiný než Jeho královská a císařská Výsost arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský.
