Článek
„Ženy jsou jednoduché ve své složitosti, muži jsou složití ve své jednoduchosti.“
A ne, nemyslete si hned, že si chceme nějak přehnaně honit svá feministická ega, nicméně když se nad tím výrokem chvilku pozastavíte, je vlastně dokonale geniální. Není to jasné?
Kupříkladu, nedávno se mi svěřila kamarádka, že poslala drahého do obchodu pro rohlíky a mléko a ať případně koupí něco, na co bude mít chuť nebo co ho ještě napadne. Ve skrytu duše tajně doufala, že vezme i ten kozí sýr, o kterém se večer předtím zmínila, že bych si ho zase někdy velmi ráda dala. Chtěla mu tak prý dát milou malou možnost ji hezky překvapit. No a chlapec po chvíli doběhl, přinesl rohlíky, mléko, k tomu taky párky, že na ně měl chuť a že si vlastně vzpomněl, že došla ráno i pasta, tak ji vzal taky. Místo vděčné pochvaly od své milované za to, že sám doplnil domácí zásoby, se dočkal jen otráveného „hmm, tak super, díky“. Chudák vůbec nechápal, co se zase stalo.
My ženy máme tendence jít na vše skrz nenápadné náznaky, pitváme každý detail a jsme schopné si zprávu o třech slovech a jednom smajlíkovi zanalyzovat podrobněji než ti nejlepší grafologové. Ve finále ovšem chceme všechny v podstatě to samé. Chceme dostávat květiny a sýry, ale nechceme si o ně říkat, tak opatrně naznačujeme „jé to jsou krásný kytky, jé ona dostala od přítele takový hezký pugét a překvapil jí skvělou domácí večeří“, a doufáme, že mu to dojde. Nedojde no. Chceme pozornost a chceme, aby poznal, že nás něco štve i když tvrdíme, že nám nic není. O to víc tu náklonnost potřebujeme, ale skrýváme to za „nech mě bejt, nic se neděje, asi o tom nechci mluvit (šmarjá, v tu chvíli o tom chci mluvit třikrát tolik!)“. A taky chceme trošku mentální přítomnosti, když vám vyprávíme o Janě z jógy a její nové plastice očních víček, nebo o další stupidní při se šéfem, zkuste nás poslouchat, ale opravdu poslouchat a něco na to třeba i říct. Nejenom „hmm, jojo, to je střevo, to je debil, chápu no“ a podobně naučené floskule. Věřte, že vaše, byť jen chvilková plná pozornost v nás vzbouzí pocit důležitosti a umíme to pak také patřičně oplatit.
Muži jsou oproti tomu mnohem komplexnější a přímočaří. Dávají a zároveň potřebují jednoznačný impuls. Náznaky často absolutně nechápou (byť pro nás ženy je to přece tak očividné!), což poté vede k následným mezi genderovým nedorozumění. Když muž něco řekne, taky to tak myslí a není třeba v tom hledat nějaké složitosti, ony tam totiž v naprosté většině vůbec žádné nejsou. Když by vás chtěl vidět a chtěl si s vámi psát, tak to udělá a utěšovat se tím, že teď určitě nemá čas a má hodně práce a necítí se na to, je úplným zbytečným plýtváním energie. Nehledejme v nich proto nic komplikovaného, tvoříme si to akorát samy a jakmile poté něco není dle námi v hlavě vytvořeného scénáře, hrozně nás to rozhodí a nerozumíme jim.
Přitom převážně udělají naprosto přesně to, co řekli nebo jim bylo řečeno, jen my to zkrátka chtěly vidět jinak.
V rámci svého investigativního průzkumu jsem se následně zeptala i onoho chudáka nakupujícího. Po chvilce zmateného přemýšlení nepřekvapivě vydechnul: „Proboha a proč prostě neřekla, že chce sýr? Vždyť já bych ho rád koupil.“ Jenže to je právě to, my chceme sýr, ale nechceme si o ten sýr říkat. Pak ovšem musíme čelit risku, že možná budeme bez sýra.
