Článek
Jsem řidič od roku 1965, jezdil jsem s nákladními vozidly, autobusy, jako řidič TIR a řidičem jsem byl do minulého roku.Na povinné prohlídky jsem chodil pravidelně ještě navíc každý rok u zaměstnavatele. Psychotesty jsem dělal třikrát, z toho jednou pro přijetí k dopravní policii, tehdy VB. Poslední pro vydání profesního průkazu. Mám všechny skupiny ŘP. Lhát, že jsem neudělal přestupek by bylo troufalé, kdo někdy neudělá chybu? Ale nikdy to nebyla vážná nehoda, zranění, nebo ještě horší konec. Zacvičoval jsem několik řidičů, kteří jezdili, jako druzí řidiči, byli to i mí dva synové, jezdili autobusy. Za celé roky za volantem bych si netroufl napsat, že jsou některé skupiny řidičů horší, jak jiní. Každý, kdo začíná, má problémy. Nás však v ČSAD zacvičili kolegové, my jsme jejich rady brali vážně a byli jsme jim vděční. Nevyčítali jsme staršímu řidiči , že je unaven, že nezvládá namáhavou práci při nakládce a vykládce, tehdy dvacet tun návěsy nebyly naloženy stroji, ale rukama. (RU) Říkávali jsme si, také budeme jednou staří. A je to tady jsme staří. Jen slyšíme od mladých, vy jste nejezdili v takovém provozu, jak je dnes. Ano, ale jezdilo se centem spousty měst, dálnici jsme viděli poprvé při cestě do Hamburku. Pohodlí v autech, topaní mizerné, odpružení kabiny žádné, nějaké vybavení, bomba na PB a to ještě nebylo povolené, motoresty občerstvení u čerpacích stanic, to jsme jen viděli, ale nebyl čas zastavovat, stačilo parkoviště a tirácký biftek, chleba s paštikou a na vařiči uvařená káva. Zájezdy autobusy, jen málo případů, jet někam na západ, muselo stačit NDR, Bulharsko a další okolní státy. Toto není stížnost, my jsme slyšeli od kolegů, jaké měli začátky po válce a také jsme si nedělali legraci, spíš to byl obdiv, co museli zvládnout. Dnes je to spíš výsměch těch mladých. Ve skutečnosti je to pouze pokrok, který se táhne mnoha generacemi.
A zde začíná popisovaný problém. Začíná to od školy, vzdělání, dlouho nic a potom ten zbytek. Ale je potřeba i pracovat rukama a obsluhovat stroje, ale stroje začínají, páka, kladka, kolo na hřídeli a tak dál. Budou to umět dnešní mladí? Ono to nějak dopadne, ale znevažovat zásluhy nás, starých není ta správná cesta. My i řízení zvládneme, setrvačnost a hlavně, mnohaletá praxe nám pomáhá. Ta osobní auta se dají snadno ovládat, a nehoda, stane se každému, od začátečníka po seniora. Jen se nevymlouvejme na věk. Vždy je to řidič. A posuzovat, jaký, na to jsou ze zákona lékaři, nikdo jiný, asnad nepochybujeme o lékařích, nebo snad jen o těch starých? To by bylo ještě mnohem horší.
Bohumil Poulíček 77 let, jak jsem uvedl, do 76 let za volantem jako řidič, dnes jen auto a obytným přívěsem a rád vyrážím po Evropě.
A přeji všem, starým i mladým řidičům jízdu bez nehod a život bez napadání, závisti a neúcty. Naopak, kamarádství a ohleduplnost, dodám, my jsme se při potkání stejného druhu vozidel zdravili, říkalo se ruka nám neupadne a lidem se to líbilo, brali to jako důkaz kolegiality.
