Článek
Právě skončila škola a děti se hrnou ven ze dveří. Ti starší se shlukují před školou a živě debatují. A s patřičnou dávkou hlasitosti, aby to všichni, co kolem prochází, také slyšeli. I když se snažíte neposlouchat, stejně tomu neuniknete.
V mžiku si myslíte, že jste se ocitli ve zvěřinci, v chlívku anebo v nepatřičných místech.
K vašim uším přilétají úryvky: „Ty v…e, to zas bylo.“ Řekne jeden. „Proč?“ táže se druhý. „Ta k..da mě vyzkoušela!“ Stěžuje si první.
„Si děláš p.ču,“ přidá se další. „Dala mi pětku kr..a zku…á.“ “ To je ale sv..ě." „Hele a víš co ten ko..t?“
A dál už byste si raději chtěli zacpat uši. A o to hůře, že tak debatují nejen kluci, ale i děvčata.
Mezi nimi prochází prvňáčkové a děti z prvního stupně. Samozřejmě vše také slyší. Zvesela si začnou vyprávět zážitky ze školy. A světe div se, jejich slovník také zahrnuje ty samá sprostá slova. A tváří se ještě u toho významně, jako, že už jsou velcí a že se jim vyrovnají.
Z těch slov vás polije horko a stydíte se za ně ačkoliv je jen slyšíte. Hned vás napadne. To snad ani není možné. To jim škola toleruje? Bohužel v dnešní době je to zcela normální.
Když pak doma dítě popadne vztek, nezdráhá se použít ona slova i na vás. A nejen ti velcí, ale i prvňáčkové.
A když ho napomenete:, „Jak to mluvíš? Takhle mluvit nebudeš!“
Víte co vám odpoví? „Vždyť takhle mluví všichni!“
„A to takhle mluvíte i ve škole?“ zeptáte se přihlouple. „Jo,“ odpoví vám s výrazem jako že je to snad jasné, tak proč se ptáte.
„A co na to říkají učitelé, když někdo mluví sprostě? “ zeptáte se svého dítka. A ono vám v klidu odpoví: „Učitelka řekla: ve škole takhle mluvit nebudeš. Mluv si takhle doma.“
Chvíli nechápete a pak vám to secvakne. Aha, tak proto mě doma děti častují sprostými nadávkami a vyjadřují se, jako by se narodily v chlévě. Řekla jim to učitelka! To nebyla zrovna moc chytře zvolená věta. Děti to vzali doslovně.
„Ale doma takhle mluvit nebudeš!“ rozkážete mu. A marně se mu snažíte vysvětlit, že sprostě se prostě nemluví. Kouká na vás ublíženě a pak vyhrkne: „Ale vždyť to je normální, tak mluví všichni.“ A jeho zničený výraz vypovídá jasně o tom, že když nebude mluvit jako ostatní, nebude součástí party. Bude někde vystrčen sám na okraji a stane se terčem posměchu. Budou si o něm myslet, že je divný. A on chce být přece také „in“ jako všichni.
Nemělo by to být naopak? Za nás tomu tak bylo. Všichni mluvili slušně a pár výjimek sprostě. Dnes mluví sprostě většina a pár dětí je slušných. A je na ně pohlíženo jako že jsou nenormální. Úplně se vytratila slušnost. A morální hodnoty klesají ke dnu. Kam ten svět jen spěje? A o to víc vás to mrzí, protože vy doma sprostě nemluvíte.
Dnešní děti dokáží být opravdu hodně odrzlé. A když je okřiknete za sprostá slova, tak se vám vysmějí. Učitelé by jim měli dávat za sprosté mluvení ve škole postihy. Jenže to by je pak totálně nenáviděli. Nebo by na ně poslali ublížené rodiče, kteří by na ně spustili stejným slovníkem. Anebo by se jim mstili a v nejhorším případě i napadli.
Je přece demokracie, svoboda slova, ne? Mylně si nalhává kdekdo. Demokracie neznamená, že si mohu dělat a říkat co chci. Vše má svá pravidla, která se musí dodržovat.
Vy se doma pracně snažíte, aby děti byly slušné, nemluvily sprostě a pak vám ho ve škole předělají na hulváta. A to je špatně. Dnešní vyjadřování dětí nemá obdoby. Co z nich pak asi vyroste za lidi? Sprostý hulvát, který ani neví, co je slušné chování? A to je smutné. Velmi smutné.