Článek
Tak mám psa. Teda fenku. Fenku fenka, představuju ji každému, protože stejně tak vypadá a je to jednodušší, složitě vysvětlovat, že je to směska kdesi ze Suchova, která má „v papírech“ (říká sa tak veterinárnímu průkazu, že?) napsané Basenji mix, což zní spíš jak pytlík rýže se sušeným ovocem z Kauflandu.
Kamarádky mně totiž vymyslely dárek k narozeninám. Výlet. Ale tajný. Okamžitě mně v hlavě naskočily tři nejhorší varianty, kterých by se mohly moje poťouchlé přítelkyně dopustit, a jedna perfektní. Ty nejhorší byly pavoukárium, koňská jízdárna a rande naslepo. Ta perfektní byla košt paštiček.
Well, vzaly mě do útulku. A buď si tam vyberu, nebo ne. Jak podlé!!! Zkusili ste nekdy dojít do útulku a odejít z tama bez ničeho (hovíšo na botě nepočítám)? To je strašně těžké!
Sice ten pocit, kdy mě uvítal sborový a ohlušující štěkot asi 30 psů, nebyl úplně jednoznačný. Coby obyvatelka panelového domu plného poklidných důchodců jsem si akorát řekla „No ty vole“ a měla pomalu nakročeno zpátky k autu. Jenomže přímo naproti mě byl kotec, v kotci bouda, na střeše boudy leželo cosi žlutého s ušima postavenýma do haptáku jak vojenské stany, nevyluzovalo to žádné zvuky, jenom výraz v tom potměšilém ksichtíku úlevně cedil: „Tož kde si? Já už tady na tebe čekám od března!“
Z povinnosti jsem si obešla několik dalších kotců, jejichž obyvatelé buď skákali tři metry vysoko, nebo si mohli štěkotem tlamičky roztrhnout a v hlavě mně blikala kontrolka. Šmarjá, já z tadyma nejakého pejska mosím vzít, ale toto by byl průšvih, toto větší, toto úplný, no toto by vůbec nešlo, tak nakonec zpátky k tomu stanovému městečku na rozkošné hlavě.
Prej, jestli se s ní chcu projít. No jasně. Fenka fenka cupkala spořádaně, vypustila vonínko na trávě a ne mně pod sandál, nestrhla mě jedním skokem do příkopu a svou ladnou chůzí mě trošičku ztrapňovala, to jí zas musím vytknout, protože já chodím otřesně.
Po cestě lesem jsme potkali sympatického pána, ze kterého se vyklubal instruktor kynologického kroužku, v kraťoučkém rozhovoru mně vysvětlil, že tato fenka je dobrá fenka, a že je dobré ju mět. A mně zas jako stačí málo a su ukecaná k téměř čemukoliv.
Takže po návratu do útulku, kde kamarádky jako jedna žena skandovaly, jak nám to s fenkou fenka sluší, jsem v polomrákotách podepsala jakési papíry, holky mně zaplatily dárek, dostala jsem návdavkem komplikovaný popruh, o kterém jsem byla celkem nezlomně přesvědčená, že jakmile ho fence jednou sundám, už jí ho nikdy nenasadím a vyšly jsme z útulku vstříc novým dobrodružstvím.
V autě na cestě domů mně seděla na klíně, z tlamičky jí teda táhlo velice nelibě, ale ten její kukuč přebije aj nejhorší smrad (myslím si já, ale radši o tom nikoho nepřesvědčuju), z rádia nám hrála Zagorka, u Teska jsme zastavily, abych zaběhla s jednou kamarádkou nakoupit všecko, co doma nemám, čili… všecko, zatímco druhá kamarádka vartovala s fenkou a pytlíkem na vonínka na parkovišti. S obrpytlem granulí, dvěma megakonzervama, miskama na žrádlo a vodu, třema hračkama a pytlíkem psích kokin jsem teď už konečně a drobátko vítězně přebrala vodítko a teď už je moja.
Moja Mala.
