Článek
Tak sem si v Tesku teda za strašné prachy nakoupila kila psího žrádla a hračky.
Fun fact č.1: Malu nebaví zábava. Teda jakože má tu laťku zábavy posazenou tam, kde ju má každá normální ženská 40+. Tzn. spinkat, projít sa na čerstvém vzduchu, neco dobrého sežrat, vypit, potulit sa s nejakým sympaťákem a doma si nechat škrabkat pupík, dokud zas nespinká. Takže látková kostička na žvýkání nebo jakýsi uzel z modrožlutých šňůrek jsou předměty takového opovržení, že ani nemá cenu z nich sundávat cenovku.
Takže ty jdou do šuplíku, protože člověk nikdy neví, do jaké fáze se my, ženy, dostaneme časem. Třeba se z uzlíku jedno pose**me blahem.
Což mě přivádí ke kilům psího žrádla.
Fun fact č.2: mám co do činění s něčím, co sme s kamarádkama pracovně nazvaly „labužníci z útulku“. Prostě Propesco a Friskies je pro Malu něco jako hambáč z D1 pro mě. Jakože když už fakt chcípám hlady, tak do něho teda ďobnu, ale uražená su na sebe a celý svět eště x dní potom. Takže když tři dny ďobá a jediné, co s chutí schlamstne, je jakési značkové kuřecí kokinko od kamarádky neuroložky, nezbývá, než se vydat do místního zverimexu a tam důležitě zapříst svou první debatu o psí stravě.
Tvl, trošku mně celá ta scénka připomíná situaci, jakdyž sa mně někdo snaží vysvětlovat, že umělá inteligence udělá titulky k Mirandě stejně dobře jak já. Podobný výraz v tváři mají dva prodavači, starší pán a mladík, když se jim jmu vysvětlovat, co by Mala měla a neměla žrat, ač o tom vím kulové s přehazovačkou. Zato su poučená čerstvou, zhruba desetiminutovou přednáškou od náhodně potkané kámošky v parku, co má psa! Naštěstí mě přepadne poslední zbytek soudnosti, vydyndám si akorát bezpečnostní pás do auta pro psy (jé, to je parádní vychytávka!), a pak už to nechám na pánech. Nasypou mně jakési granule do pytlíčku, jejichž název okamžitě zapomenu, tudíž si nejsu schopná ani vygúglit složení, a přidají dvě konzervy, ve kterých je namleté všecko včetně VEMENA (sic!). Už neříkám nic, jenom si v duchu opakuju: Psi žerou vemena a je to evidentně úplně normální.
Doma Mala konečně vylízne misku do posledního žďobku a já si říkám, že máme vyhráno.
Hned při další večerní procházce mě Mala vyvede z omylu. Z fenky fenka letí taková fixírka, že nad ní zmateně stojím s nachystaným pytlíčkem na bobky a říkám si, že buď ztratím vedle toho dětského hřiště poslední zbytky důstojnosti a vyhodím vedle té kalužky v trávě aj svoje včerejší oříšky ve wasabi, nebo prostě budu poprvé za hovado a pudu pryč. B je správně a stydím sa dodneška.
Následují hodiny googlení, potom vařím rýžu a kuřecí prsa (ten recept sem si mosela taky vygúglovat, a pak si dat po hubě za ten ztracený čas), do lékárny pro černé uhlí a začínáme kurýrovat. Černé uhlí pomáhá částečně, furt ty vonínka nejsou takové, abych je drapla do pytlíku a třikrát u toho neomdlela.
Po několika dnech gúgl jenom tak ledabyle vyhodí informaci, že takovou rutyku může udělat - wait for it - kuřecí maso, kterým Malu zodpovědně láduju celou dobu.
Všecko letí do koše, konzervy, granule, psí kokinka do krabice a šup s tím ke kamarádům, co nemají doma takové chlupaté fajnovky a ve zverimexu utrácím nekřesťanské prachy za… tyvole, monoproteinové konzervičky. Králík. Čistý králík. Bez vemena, překvapivě.
Mala mezitím přestala pit, takže další nervy. Sestřenka doporučuje nasypat jí do vody granule. Moja dáma k nim čuchne a jde si zas bucnout na místečko, klasicky se rozcapí a očekává nekonečné škrabkání, protože krom té fixírky v podstatě žádný problém nemá.
Od granulí ve vodě už je jenom kousek k poslednímu, tentokrát veleúspěšnému kulinářskému experimentu. Namíchám jí do té vody trošku té králičí konzervy. A máme to! Mala glgá jak socka na afterparty. Cocktail of the day: voda s paštikou. Není zač.
Bez kuřete je to zatím faň a za každý perfektní bobek dostává Mala pochvalu před nastoupenou jednotkou vás, čtenářů. Ale možná to bylo všecko kulivá tomu vemenu, čertví.
