Článek
Myslela sem si, že o pejskách vím kdeco. Anžto nám skoro celé moje dětství dělali společnost.
První, Belina - tu si moc nepamatuju, byla sem velice malučká - prý spadla do žumpy. Kdosi ju vylovil, ale jinak se o ní rodinné anály nijak nezmiňovaly.
Všichni ostatní psi se pak jmenovali Míša (teda aspoň pro někoho, ale na toho chudáčka, kterého jsme málem uvrhli do tenat bezbřehé paranoi, teprve dojde).
První Míša byl německý špic. Jediný pes, kterého vzala moje babička na milost v tom smyslu, že si k němu vytvořila aspoň jakýs takýs vztah. Ono totiž moji prarodiče, kteří byli staří dobří utilitární sedláci, viděli každé zvíře akorát z jednoho úhlu pohledu - coby gurmáni. Jak z toho nešla udělat klobáska, guláš, ražniči nebo aspoň vývar, nebylo to k ničemu. Proto sa u nás pěstovaly slépky, králíci, prasata, husy a jednou mamce její studenti v rámci posledního zvonění přivedli kozla. Tam se rozevřela generační propast zvíci Macochy. Zatímco já a mamka jsme Janíčka vodily na vodítku po dědině a rozněžňovaly se nad tím, jak krásně papá jablíčka, dědy a babi stříhali metr. Jednoho dne jsme se ráno vzbudili, Janíček nikde, dědeček nikde, odpoledne dojel na kole dom akorát dědy a ve veliké tašce mu cinkaly sklénky. A v nich byl zavařený… Hysterii, která následovala, razantně utnula babi slovy: „Tož ty trulišu, ze starého capa nikdy nebudú dobré klobásky.“ A už to bylo.
První Míša pak omylem vypil v garáži Fridex a babička ho oplakala.
Druhého psa sem někdy na gymplu přivedla bůhvíodkud, vypadal trošku jak srneček, trošku jak přerostlá kočka, skákal na narovnaných nohách zhruba do výšky ramen a u něho si hlavně pamatuju boj o jméno. Babi a dědy mu pochopitelně říkali Míša. Mamce se zalíbilo jméno Damiánek. Já sem mu říkala Pes. A bráchu napadlo říkat mu H, podle slavné scény ve Formanových Vlasech, kde přijdou hippíci na suprnóbl party a ten černý se u vchodu právě takto představí. Pes byl nakonec zblblý tak, že když člověk vyšel na dvůr a zavolal „Dědy!“, přiběhl on, „Babi!“, přiběhl on, „Pomoc!“, přiběhl on. Jak dopadl, už si nepamatuju, ale vzhledem k tomu, že tehdá se nehrálo na čipy, na povinné vodítka a na vyhřívané boudičky, myslím, že prostě zdrhl. Protože někdo něco zavolal asi.
V roce 1997 u nás byly povodně a babiččinu bratrovi Pepikovi spadl barák (Pepik byl řezník a sehrál důležitou úlohu v příběhu našeho Janíčka, ale spojovat tyto dvě události nebudeme, že). Strýc Pepik s tetou Lidkou se na nějakou dobu nastěhovali k nám a s nima jejich černý pes jménem Blesk. Pomalejší stvoření člověk neviděl. Jednoho dne se Blesk ztratil (když to tak píšu, říkám si, že sme ten barák neměli úplně perfektně zajištěný). Hledali sme ho asi tři dny a našli na zbořeništi domu strýca Pepika. Zhruba šest kilometrů daleko. S jeho rychlostí tam asi zrovna dorazil. Ale jak tam vůbec trefil, to ví enom Blesk.
Poslední pes se jmenoval - wait for it - Míša a byl z útulku. Mix zlatého retrívra s jezevčíkem. Našli ho prý uvázaného na prádelní šňůře v lese a zbitého, tak nám rovnou řekli, že to se socializací nebude úplná procházka růžovým sadem. Přivezli sme ho dom, pes si lehl v kuchyni do rohu a všecko odmítal a vrčel. Musela sem odjet na týden do školy do Olomouce s tím, že když se vrátím a nepůjde to, holt bude muset zpátky, jak sme se ostatně v útulku už domluvili. Trnula jsem hrůzou, že se vrátím a celá rodina bude ožraná na kostičky a pes bude v trapu (klasicky), ale co to vidělo oko mé. Děda ležel na gauči u telky a Míša mu ležel natáhnutý přes břuch. Pak už byl zlatý (barvou aj metaforicky). Akorát ten strach z lidí a permanentní očekávání nějaké šlohy přes čumáček se ho držel do konce. Kdykoliv se ke komukoliv blížil, vždycky měl stažený ocásek a čumák až u země. Teprve po pohlazení se pomalu rovnal a uvedl ohon do pohybu. O mé bezbřehé lásce k němu svědčilo i to, že sem mu jednou dala klystýr. Br. Ale díky němu přežil to, že sežral zhruba půl kilometru rybářského vlasce, protože běhal po okolí, jak se mu zachtělo a žral, co se mu zachtělo a dělal, co se mu zachtělo. Proto taky u nás jednou zazvonila kamarádka, co bydlela o pár uliček níž, v náručí držela svoju neskutečně přerostlú jezevčicu, která už sotva chodila, a z očí jí sršely blesky, když pravila: „Bětko, váš Míša ošukal našu Peginu. Co s tím uděláš?“ Dodneška mě nenapadá, co sem s tím měla dělat, ale srandovní je to furt. Posledního Míšu přejelo auto, když utekl za taťkou, který jel na kole na chatu.
To byli všecko psi zahradní, nenároční, co sa venčili sami (a taky na to zpravidla dojeli, oni nebo Pegina), dovnitř měli v podstatě vstup zakázaný (kromě Silvestra, když mlátily dělbuchy a velikých mrazů), takže mně přišlo, že su zcela připravená na to, mít fenku fenka v bytě.
Tož to teda nejsu…
