Článek
Pro neznalé, především z mladší generace, „guma“ je velmi hanlivé označení důstojníků československé armády. Má vyjadřovat jejich hloupost, vojenskou tupost, třídní uvědomění a mnoho dalších negativních stránek .
Abych tato tvrzení uvedl na správnou míru, popíši své osobní zkušenosti ze svých kontaktů s armádou.
První důstojník s nimž jsem se setkal byl můj otec. Důstojník letectva, stíhací pilot. Armádu příliš neprožíval, zato miloval létání. Tak , že za možnost létat by dal život. A to není fráze. Z jeho spolužáků pilotní školy se důchodu dožil jen každý pátý. Mnoho z nich při pohřbu doprovázely čestné salvy. Jeho vztah k vojákům základní služby nejlépe dokumentuje skutečnost, že s jedním z nich, akademickým malířem Milanem Resselem, se stýkal až do jeho smrti a já mám na zdi obrazy, které od něj otec při různých příležitostech dostal.
Guma? Ano či ne?
Já se chtěl také stát pilotem a jediná cesta vedla přes vojenské školy. Ve společnosti panuje obecné přesvědčení, že tyto školy byly jaksi „méněcenné“ Nevím jak jiné, ale v případě Vojenského gymnasia v Opavě to neplatilo, právě naopak. Život v kasárnách sice byl pro dospívající kluky peklo, ale výuka byla na vysoké úrovni. Důvod byl jednoduchý. Platy civilních pedagogů na vojenském gymnasiu byly vysoce nad civilními školami a tak si škola mohla vybírat ty nejlepší. I pedagogové z řad důstojníků byli velmi dobří.
Ve třetím ročníku, kdy se ukázalo, že ze zdravotních důvodů mám cestu na leteckou školu zavřenou, jsem se rozhodl z gymnasia odejít a odmaturovat v civilu. Nebylo to jednoduché, ale já si cestu našel. Tu cestu jsem ukázal i spolužákům a nedlouho po mně si požádala o odchod třetina naší třídy. To bylo neslýchané a velitelství školy bylo nepříčetné. Obvinilo mne z organizování vzpoury a žádalo mou hlavu. V době normalizace takové obvinění nebyla žádná legrace a já byl už plnoletý. Ale protože jsem patřil k premiantům třídy a s pedagogy jsem dobře vycházel, postavili se za mne. Když si kvůli tomu velitelství pozvalo na shromáždění jak civilní tak vojenské pedagogy, a chtělo si nechat odsouhlasit můj postih, hromadně to odmítli a to mne zachránilo. .
Gumy? Ano či ne?
Přesto jsem poté změnil na armádu pohled. Zcela nelogicky jsem jí vyčítal ztrátu tří nejhezčích let v dospívání. To mne v budoucnu vedlo k dalším drobným „vzpourám“.
Začalo to na vysoké škole ve vojenském výcviku, když jsem si z trucu nechal narůst vousy. Vousy byly v armádě něco naprosto nepřípustného. Rozhodl jsem se v tom pokračovat i po povolání do roční vojenské služby. Nastoupil jsem na útvar v Bratislavě s vousy. První důstojník kterého jsem potkal mne zastavil a ptal se jak to, že nejsem oholený. Odvětil jsem, že na to mám papíry. Vtip byl v tom, že na omezenou dobu jednoho měsíce vám lékaři mohli vydat potvrzení, že ze zdravotních důvodů vousy musíte mít. Ale pouze lékaři kožního oddělení vojenské nemocnice a pouze na jeden měsíc.
Do večera mne zastavilo ještě dalších deset důstojníků a v příštích dnech prakticky všichni z pluku. Já se oháněl potvrzením (žádné jsem neměl) a tvářil se tak suverénně, že nikoho nenapadlo chtít ho ukázat. Po zhruba deseti dnech už se nikdo nezeptal a já si další tři měsíce užíval svého naschválu. Pak se ale o to opět začali někteří zajímat, tak jsem se odhodlal k riskantnímu kroku. Zašel jsem do vojenské nemocnice za primářem kožního a požádal ho o vystavení potvrzení. Podplukovník si mne prohlédl a řekl: „sice pro to žádný zdravotní důvod není, ale když jste ochoten snášet kvůli tomu tu šikanu, asi víte proč“. A potvrzení mi vydal.
Guma? Ano či ne?
S potvrzením jsem nastoupil na štáb pluku a tam jsem měl štěstí podruhé. Někdo chtěl, abych měl i na ten měsíc vousy na fotce ve vojenské knížce. A při tom mi tam někdo zapsal „Výměna fotografie na základě doporučení vojenské nemocnice“. Touhle větičkou jsem měl vyhráno.
Že se to vyplatilo se ukázalo zanedlouho. Jeden z plukovníků mne nesnášel a využil kontrolní návštěvy oprýmkovaného generála, velitele východního okruhu nebo snad náčelníka štábu a nechal mne před něj předvést. Generál se mne na vousy zeptal, já mu podal vojenskou knížku. Přečetl si poznámku, knížku mi vrátil a velmi slušně mne požádal, jestli bych si ty vousy nemohl aspoň trochu upravit. Vzhledem k tomu, že jsem skutečně připomínal Mojžíše, jsem to akceptoval a slíbil mu to.
Guma ? Ano či ne?
Vousy ale měly své nevýhody. Např. když jsem lezl přes plot, hned se vědělo o koho jde.
A já v druhé polovině roku utíkal dost pravidelně. Na víkend domů k rodině do Brna. Přes nádraží to nešlo, tak jsem chodil stopovat na výpadovku na dálnici do Brna. Jednou mi zastavilo auto a v něm seděl můj velitel roty nadporučík Kostolanyi. Odvezl mne do Brna a rozloučil se slovy, že si to se mnou vyřídí až se vrátím. Nejenom, že se o tom vícekrát nezmínil, ale ani nepodnikl nic aby mé „výlety za rodinou“ omezil.
Guma? Ano či ne?
Rok v Bratislavě jsem doklepal asi jako jediný vousáč ve východním okruhu, ale zvykl jsem si na ně a tak mi zůstaly i po vojně. Manželce jsem se vymlouval na fotku ve vojenské knížce.
Po několika letech , již jako poručík v záloze, mne povolali na pětitýdenní cvičení k tankovému pluku do Jihlavy.
Velitel pluku opravdu „guma“ byl. Tradovalo se o něm, že dostal několik místních důstojníků před vojenský soud. To se potvrdilo, když nás, asi padesát důstojníků a praporčíků v záloze, nechal nastoupit. Byli mezi námi čtyři vousatí. Zavelel „Rozchod, za pět minut nástup a kdo nebude oholen, půjde k vojenskému prokurátorovi“. Na druhém nástupu zbyl vousatý jeden. K prokurátorovi jsem po značně emotivní hádce nešel (moje znalost předpisů získaná na škole byla nedocenitelná) a vousy mi zůstaly, ale velitel pluku mne začal nenávidět a čekal na svou příležitost. Ta se naskytla o dva týdny později. Velení pluku mělo jet na dva týdny na velitelsko štábní cvičení na Libavu. Bydlet měli ve štábních vozech a potřebovali do kamen dřevo na topení. Velitel mi nařídil vyvést z vězení čtyři vězněné vojáky a nechat je poštípat třímetrové kusy kmenů, které tam byly složené na hromadě. Celou vrchovatou vétřiesku (vozidlo V3S). Bylo dvacet pod nulou, foukal severák a já tam měl stát a hlídat je dokud nebude auto plné. Sháněli jsme cirkulárku na nařezání kmenů, ale odmítli nám ji vydat. Představa, jak má čtveřice vojáků ručně nařezat a naštípat nákladák dřeva byla obludná. Pak jsem dostal spásný nápad. Rozkazy se musí plnit. Do puntíku. A rozkaz zněl naštípat, o řezání v něm nic nebylo. Když jsem to řekl klukům , rozzářili se jak měsíčci. Sehnali si dvacet kamarádů z jednotek, každý se toho chtěl zúčastnit a za dvě hodiny byla vétřieska plná a zakrytá plachtou. Plná třímetrových „třísek“.
Nahlásil jsem splnění rozkazu a několik hodin poté velitelská kolona odjela.
Jak si v těch mrazech topili v padesáticentimetrových kamínkách třímetrovými kusy dřeva jsem se nikdy nedozvěděl.
Naštěstí.
Celá akce samozřejmě nezůstala utajená, bavil se jí celý pluk. Dva dny před návratem velení si mne zavolal plukovní lékař, kapitán nebo major, a sdělil mi, že mám oboustranný zápal plic. Na moje námitky, že mi nic není, reagoval slovy, že lékař je on a že on to musí vědět A že jako plukovní lékař má oprávnění moje cvičení ze zdravotních důvodů ukončit o týden dříve. Rázem jsem onemocněl a odpoledne už jsem byl s rodinou.
Guma? Ano či ne?
Moje poučení je, že důstojníci armády byli stejní jako každá jiná skupina lidí. Někteří dobří, jiní méně, někteří chytří, jiní měně. Někteří svou práci dělali co nejlépe mohli, jiní ji flákali. Potkal jsem ale v armádě jen velmi málo „ideově zapálených“ důstojníků.
Většina si opravdu nezaslouží házet je do jednoho pytle a nazývat je gumy. Mají, stejně jako každý, právo na to, aby byli posuzováni podle svých osobních vlastností jednotlivce.
A generál Petr Pavel své vlastnosti mnohokrát prokázal.
