Článek
V souvislosti s volbou nového presidenta, a také s chováním našeho současného presidenta se objevila řada úvah na téma naši presidenti. Historické hodnocení jednotlivých osobností bych ponechal povolanějším, jen bych rád popsal svou osobní zkušenost ze setkání s nimi. Názor nechť si udělá každý sám. Snad to někomu pomůže si ujasnit, jakého presidenta si (ne)zvolit do dob příštích.
Václav Havel
Když pominu letenskou pláň v roce 1989, setkal jsem se s ním jen jednou. Bylo to krátce po ukončení jeho presidentského mandátu, tedy někdy v roce 2003. Letěli jsme letounem ATR72 (turbovrtulový letoun pro 64 cestujících a pět členů posádky) na lince Praha – Ljubljana.
Bývalo pravidlem, že pokud byl na palubě VIP pasažér, bylo to vyznačeno na instrukcích pro vedoucí kabiny u seznamu cestujících. Tenkrát tam nic takového nebylo, takže jsme se dozvěděli až po nastoupení cestujících od stewardů, že s námi letí Václav Havel s manželkou. Byla to jejich soukromá cesta, takže jsme odolali pokušení a neuvítali ho na palubě při hlášení cestujícím, i pokušení, jít ho aspoň osobně pozdravit. Ostatně, když jsme se ocitli nad Alpami, už by to ani nešlo. Od západu foukal silný vítr, který v té oblasti vytváří silné turbulence a my měli plné ruce práce. Pro cestující to asi nebyl příjemný zážitek, zvláště v závěru letu, ale do Ljubljaně jsme se dostali včas a v pořádku. Po přistání a vystoupení cestujících nám vedoucí kabiny donesla do kokpitu dvě bílé obálky. Koukali jsme na sebe s kolegou, co to má být.
Uvnitř každé bylo poděkování za bezpečný let s podpisem Václav Havel a nezbytným srdíčkem.
Zažil jsem poměrně často, že cestující tleskali. Většinou za podařené přistání, někdy, že jsme vůbec v takovém počasí dokázali přistát a jednou za nouzové přistání, když nám vysadil motor. Ale osobní poděkování jsem zažil pouze jednou – od Václava Havla.
Václav Klaus
Václava Klause jsem také potkal pouze jednou. Bylo to v Košicích, kde jsme přistáli pozdě v noci a na noc, jako obvykle, odjeli do hotelu Slovan. Až ve foyeru hotelu jsme zjistili, že to nebude úplně obvyklé. Konala se tam totiž schůzka presidentů Visegrádské čtyřky a ti se právě sjížděli. Ochranka nás před jejich příchodem nechtěla pustit do výtahu, ani na schodiště a protože naše pokoje byly v jedenáctém patře, nezbylo nám, než čekat u recepce, než přijedou. Byli jsme po více než dvanácti hodinách v práci unavení a snili o tom, jak svlečeme uniformu a pustíme si sprchu. Jenže, co nám zbývalo.
První přijeli Poláci. Skupina lidí se hrnula do foyeru, když se z ní náhle vynořil jeden a s napřaženou rukou zamířil k nám. Hned, odkud jsme přiletěli, jaký byl let, že s ČSA rád lítá, atd. atd. Dost nás to zaskočilo, protože to byl polský president Aleksander Kwaśniewski, ale po chvíli už jsme česko-polsko- anglicky nadšeně žvanili o létání. Jeho doprovod mezitím zmizel v patrech a my s ním brebentili u recepce. Za chvíli přijel Václav Klaus. Procházel foyer v čele, jeho suita tři kroky za ním. Kolem nás prošel ve vzdálenosti asi dvou kroků, jako bychom byli vzduch. Že nereagoval na nás bych pochopil, on ale musel vidět a poznat Kwasniewského, který tam stále stál s námi. Ani hlavou nepokynul na pozdrav a zmizel ve výtahu. To bylo mé setkání s Václavem Klausem.
Miloš Zeman
Miloše Zemana jsem potkal v listopadu nebo začátkem prosince 1989 na jednom mítinku organizátorů protestních akcí v Brně. Miloš Zeman tam byl z titulu autorství svého článku v Technickém magazínu jako VIP host. Byla to emocionálně vypjatá doba, ještě plná obav, jak to skončí a zároveň euforie z toho, co se dělo. Takže jsme příliš neřešili osobnosti vystupujících jednotlivců. Přesto mne už tenkrát zarazila míra arogance a opovrhování ostatními , kterou při svém vystoupení dával Miloš Zeman najevo. To jsem ještě tenkrát netušil, že tato jeho odvrácená strana a řada dalších nás bude provázet a ovlivňovat naši společnost následujících třicet let. Popisovat je považuji za zbytečné.
Rád bych vyjádřil naději, že příští president ČR nebude pokračovat v této sestupné trajektorii osobností na pozici presidentů , kterou nemohu než označit za tragickou. Doba i společnost se od roku 1989 posunula, ale některé hodnoty zůstávají stále stejné.
Jindřich Tůma, Ing.
