Článek
Jak nás nepřekvapí, objevují se kolem nich relativně časté diskuse. Dnes můžeme říci, že trvají několik desetiletí. Nejde o zbytečnost? Myslím tak dlouho je probírat. Leckoho by mohlo napadnout, že zdlouhavé jednání o penězích stojí hodně peněz! Nemělo by zde být naopak jasno? A docela rychle a brzo?
Je třeba poznamenat, že na celou oblast existuje více pohledů. O jaké se jedná? Podstatou prvního je konstatování, že by se jistě měly zvýšit. Jedná se o důležitou sféru a běží o vliv na budoucnost národa. Praxe nejen v zemích EU ukazuje, že čím více se investuje do vzdělávání, tím lepší jsou výsledky národního hospodářství a tím více si jedinec vydělá. Tak si vytváří předpoklady pro spokojenější život, v němž nemusí denně vážit každou korunu. Jenže je třeba připomenout druhou stranu mince, že musí růst také kvalita vzdělání. Je však otázkou k vážnému posouzení, je-li tomu tak.
Když dochází ke zvyšování mezd v soukromé sféře, zpravidla je hlavním důvodem předcházející vyšší výkon a lepší výsledky práce firmy. Zdůvodnění v podobě „už dlouho se nepřidávalo“ tady nebývá tak silné a majitel ho nemusí brát v potaz. Zpravidla ani nebere. On organizuje svou činnost za účelem, aby si vydělal, prosadil se a splnil si své osobní a profesní sny a plány. V neposlední řadě aby uplatnil získané profesionální know-how. Argument z minulého souvětí v dané souvislosti opravdu není významný. Ve státních organizacích a konkrétně také u učitelů není zvyšování platu s kvalitou práce v podstatě vůbec spojeno, což je nesporně chyba. Vlastně tu vůbec nemusejí fungovat jinde známé a takřka všemocné ekonomické nástroje a s nimi spojený princip konkurence a zásluhovosti. Velký nedostatek systému.
Kdo by se divil názoru - učitelům pak v řadě případů stačí nějak učit, s nadsázkou a obrazně řečeno sedět a čekat, až vyšší finanční vlna přijde, případně až díky věku přeskočí do lépe ohodnocené skupiny podle odpracované doby. Zápočet praxe naskakuje, aniž by opět byl svázán s kvalitou výuky a jeho celkové práce. Může a nemusí platit, že s přibývajícími léty se jejich pedagogická činnost zlepšuje nebo zhoršuje. Zda a nakolik vyučující dosáhnou mistrovství nebo propadnou rutině, nezájmu a vyčerpání a třeba i vyhoření, by mohlo tvořit samostatnou a zajímavou kapitolu. Položme si pár „lakmusových“ otázek. Jaké jsou první ranní obrazy v hlavě vyučující osoby? Vstávám, abych vydělala další více než tisícovku? Naskočí mi slova o poslání? Představím si svoji třídu? Už na mě cosi „padá“? Nejsnaživější děti? Nejzlobivější lumpy? Raději nemyslím, co bude? Těším se na „ty svoje“? Budu se snažit prosadit nějakou novinku? Nějak to dneska „ukoulím“?
Rád bych upozornil na následující hledisko. Rovněž navazuje na úvodní odstavec. Přikláním se ke stanovisku, že příjmy příslušníků pedagogického sboru by měly být vázány - kromě kvality práce - taktéž na stav ekonomiky státu, na podobu inflace, tj. na věcné faktory. My však vidíme, že se k nim kromě samotných učitelů a odborářů vyslovují především politici. Někdy situace vypadá, jako kdyby jim dospělí na školách sloužili jako odrazový můstek k získání či k udržení postů. Hezky hovoří, hodně slibují, ale až na výjimky se mnoho nesplní. Nejsem analytik, ale nesporně existují podklady, které by nám ukázaly, v jak nízkém procentu byly proklamace a sliby politiků jednotlivých stran a hnutí a úrovní naplněny. Osazenstvo tzv. horních pater by si mělo laskavě uvědomit, co se děje v hlavách jedinců, které si tak často berou do úst a jimž tolik slibují. No, teď se musím přiznat, že jsem přehnal. Oni o nich mluví hlavně před volbami a občas v časech mezi nimi. Většinou pěkně, ale skutek utek.
Jasně vidíme, že řešená oblast je ovlivňována řadou činitelů. Na část z nich sami „školní dospělí“ nijak nedosáhnou. Kromě kvality. Jenže mají právo na pohled - beru-li nízký plat, mám se vůbec nějak nadstandardně namáhat? Nebo by měl zvítězit tzv. sportovní algoritmus - nejdřív musím pořádně trénovat, prosadit se, stoupat v žebříčku a tím si vybojovat více? Určitě se sem budeme muset vrátit.
