Článek
Před pár hodinami jsem si na Seznam.cz přečetl obsáhlý materiál / viz Kauza Cimický: Hned čtyřikrát se podařilo skandál ututlat /. Rád bych několika poznámkami reagoval na podněty, které přináší uplatnění metody kritického myšlení.
Krátká připomínka z článku: 39 sexuálně motivovaných skutků za 40 let. Jak mohlo psychiatru Janu Cimickému jeho chování procházet tak dlouho? Pohled do protokolů odhaluje vlivovou síť, mlčení zainteresovaných i zneužívání lékařské autority.
Je jisté, že překročil řadu hranic, pravidel a patrně též platného zákona. Pochopitelně musejí přijít zákonité dopady. Část jich známe v podobě policejního vyšetřování a průběžného soudního projednávání skutků. Jiný jejich směr se může týkat jeho literárních děl. Kdo patří do sečtělé skupiny lidí, bude vědět, že titulů není úplně málo. A je třeba přiznat, že knihy se čtou dobře, mají solidní zápletky, nosný děj a leckoho přitáhnou. Jak se ostatně právem očekává od kvalitního díla. Některé dokážou i poučit.
Vyřadit knihy J. Cimického z našich knihoven by se někomu mohlo jevit jako dobrý nápad. A také jako logický průběh a konkrétní dopad jeho počínání. Vyvstávají dotazy. Měla by se dělat reklama člověku, který překročil zákon? Nebo zamíříme níže - měla by lidem na očích zůstat díla někoho, kdo…? Pohled na ně může někomu způsobit negativní vzpomínky a citové potíže. Ale nemusí. Třeba ho spojení ani nenapadne. Udělal ženám a slečnám něco dobrého? Po odborné stránce nepochybně mnoha lidem prospěl. Leč známe známou a platnou životní tezi - „není všechno zlato, co se třpytí“. U řady významných osob se s odstupem času ukázalo, že měly nějakou pověst, mediální obraz, ale realita se nakonec prokázala více nebo méně odlišná. Sem se ještě brzo vrátím.
Pozor - na druhé straně platí, že by se autoři a autorky pokynu, nařízení či doporučení / nebo i „doporučení“ / dostali na roveň kontrolorů, cenzorů, inkvizitorů a likvidátorů. Kam bychom pak mohli zařadit jedince, kteří by v demokratické společnosti jejich záměry a příkazy uskutečňovali? Že ztratili odvahu a soudnost? Souhlasili s praktikami totalitních režimů? Co by bylo a naopak nebylo spravedlivé? Měly by se knihovny snad chlubit, že uvedený krok již mají za sebou? Že knihy citovaného spisovatele mají už staženy? Měla by být oceněna rychlost, s jakou akt provedly? Nakolik by se jednalo o přepisování historie? V menším rozsahu o ořezávání kulturního dědictví? Zdá se tu mlhavo? Nebo sdostatek jasno?
Pro další uvažování nabízím podnět - kdysi ve středověku vyšel památný spis O pálení knih Viklefových. Z dějepisu víme také o likvidaci knížek vyhlášeným páterem Koniášem. Vážnější zájemci a zájemkyně si jistě najdou bližší podklady. Dodám, že pamětníci dějů zpřed desítek roků si vzpomenou, jak se knihy dostávaly na tzv. index, nuceně byly vyřazovány z poliček a umísťovány do vedlejších místností, někdy až do vzdálených skladů, které zpravidla bývaly pod dohledem. Někdy i pod zámkem a průběžnou kontrolou.
Zamysleme se, co vlastně chceme a co nikoli. A budeme-li zapínat procesy ve své hlavě, dejme si k rozvažování ještě jeden rozměr - máme jako obyčejní občané na zmíněný typ rozhodovacích procesů nějaký vliv? Minimálně se prozatím můžeme rozhodnout o dvou záležitostech. Za prvé - jestli si knihy bývalého primáře necháme ve své domácí knihovničce. Za druhé - budeme-li si je půjčovat a číst, než možná budou vyřazeny a přepraveny do depozitáře.
