Článek
Edwarda Galuszku usvědčil Mimořádný lidový soud v Moravské Ostravě po II. světové válce ze spolupráce s gestapem. Odsouzený však nebyl, protože prý udával občany Polska a nejednal tak proti zájmům Československa. Podle několik desítek svědeckých výpovědí zavinil smrt tří set lidí, přesto zůstal nepotrestán. Bohužel, to bylo tenkrát kvůli napjatým vztahům mezi Polskem a Československem možné. Později vyšlo najevo, že stejně jako gestapu sloužil Galuszka i jako udavač komunistické Státní bezpečnosti a to byl s vysokou pravděpodobností hlavní důvod, proč unikl zaslouženému trestu, tedy oprátce.
unnamed (1)
I o tom je výborná kniha Lutyňské tango od rozhlasové a televizní redaktorky Otylie Toboly, kterou s podporou Kongresu Poláků v České republice vydalo ostravské nakladatelství Protimluv. Především však na příbězích hrdinů i obyčejných lidí přibližuje čtenářům historii polské menšiny na Těšínsku od začátku první Československé republiky do současnosti s důrazem na rozsáhlý protinacistický odboj za II. světové války. Dá se říci, že toto dílo je průřezem novodobých polských dějin, jejichž byli těšínští Poláci aktivními účastníky.
Těšínsko označované také jako Zaolší (podle řeky Olzy) bylo v říjnu 1938 připojeno k Polsku a proto zdejší Poláci narukovali po vypuknutí války o rok později do polské armády, někteří v jejich řadách padli, jiní se dostali do německého či sovětského zajetí. Na 350 z nich pak bylo mezi zavražděnými polskými důstojníky v Katyni a dalších sovětských lágrech. Polští zajatci byli v komunistickém SSSR drženi ve svízelných podmínkách, v nevytápěných místnostech, s nedostatkem jídla a při výsleších krutě mučeni. Dá se říci, že německé a sovětské zajetí se pro Poláky moc nelišilo.
Někteří těšínští Poláci bojovali i v zahraničních polských jednotkách, ve Francii, v Africe nebo v Itálii. Dojemný je příběh polské dívky Aurelie z Těšínska, která se zamilovala do poručíka polské armády Bohdana z Varšavy, kterého si tři měsíce před německým útokem na Polsko vzala. On jako důstojník se po porážce své země dostal do Francie, odtud pak do internace ve Švýcarsku a posléze osvobozoval s polským Andersovým armádním sborem italskou Boloňu. Nakonec skončil ve Velké Británii a po nastolení komunistického režimu v Polsku se do své vlasti odmítl vrátit. Aurelie žila za německé okupace u jeho rodičů ve Varšavě, kde se zapojila do odboje. Přežila i nacistický teror po potlačení varšavského povstání a hrůzu v nacistických lágrech, aby se vrátila do rodného kraje a posléze odcestovala za svým manželem do Anglie, kde spolu pak šťastně žili v Coventry.
Mnozí Poláci se zapojili také do protinacistického odboje na Těšínsku a to hlavně v řadách Armiji Krajowej (zemské armády), hodně z nich za to zaplatilo svými životy. Smutné ovšem je, že vojáci této jedné z nejrozsáhlejších ozbrojených odbojových organizací v rámci Evropy a hrdinové protinacistického odboje byli po válce perzekuováni i komunistickými režimy v Polsku a Československu.
Polský protinacistický odboj byl daleko rozsáhlejší než ten československý a proto i represe proti Polákům na Těšínsku byly brutálnější než proti obyvatelům Protektorátu Čechy a Morava. Postavení Poláků bylo z hlediska německého nacistického útlaku daleko horší než Čechů. Poláci mohli absolvovat jen sedm tříd základní školy a krátké profesní kursy, mohli být kdykoliv zbaveni svého majetku, ve vlacích směli jezdit jen ve vozech třetí třídy v zimě nevytápěných, v tramvajích jen na zadních plošinách a byli na tom jen o něco líp než Židé. Žádná taková omezení Češi neměli. Nelze se tedy divit, že mnozí Poláci tento útisk nevydrželi a prostřednictvím tzv. Volkslistů se přihlásili k německé národnosti. To ovšem znamenalo, že pokud spadali pod mobilizační vyhlášku, museli narukovat do Wehrmachtu a bojovat za Třetí říši.
Kniha se nevyhýbá ani kontroverzním tématům jako připojení Těšínska k československému státu v roce 1918 a následujícímu útlaku Poláků, kterých zde žilo asi sto tisíc. Je pravdou, že československé zákony zajišťovaly národnostním menšinám některá práva, například na využívání mateřského jazyka v místech, kde tvořily alespoň dvacet procent obyvatel, na vlastní školy atd. V případě Poláků však často zůstala pouze na papíře. Za hospodářské krize byli Poláci jako první propouštěni ze zaměstnání, šikanováni byli ti, kteří dávali děti do polských škol, železničáři polské národnosti byli překládáni do vnitrozemí apod. O dvacet let později, když Těšínsko obsadilo Polsko, to však Poláci Čechům mnohonásobně vrátili a terčem útisku se stali pro změnu oni. Teroristické bojůvky obou stran pak útočily na ty druhé.
Existují však i pozitivní příklady, kdy si Polák vzal za manželku Češku, což bylo kvitováno, že si „Benešova dcera vzala syna Pilsudského“. Pěkné také bylo, když se polský voják z Těšínska u Tobruku skamarádil s dvěma Čechy z Ostravy, kteří zde působili jako vojáci československého polního praporu, jenž byl součástí polské divize karpatských střelců, a všichni tak společně bojovali proti nacistům.
Chápu, že některé polské pohledy na osud polské menšiny v Československu se Čechům nemusí líbit. Každý však má nárok na svůj názor a jedna z hlavních zásad římského práva zní: „Ať je slyšena i druhá strana.“ Nic není černobílé a historie rozhodně není o „hodných Češích a zlých Polácích“ a naopak.
Předností knihy je určitě předmluva významného historika Mečislav Boráka zabývajícího slezskými dějinami, která čtenářům přibližuje dobové reálie, což přispívá k lepšímu pochopení děje.
Vytknout lze jen drobnosti, například na straně 125 je uvedeno, že v listopadu 1989 vyšel tiskem seznam spolupracovníků komunistické státní bezpečnosti, správně mělo být po listopadu 1989 (první neoficiální Cibulkovy seznamy vyšly až v roce 1992). I doslovný překlad z polštiny požární stráž není úplně ideální. Není to český správné, lepší by byli hasiči, hasičský sbor atd. Ale to jsou jen detaily, které vynikající knize, jež vyšla i v polštině, neubírají její kvalitu a čtenářské obci ji lze vřele doporučit.
Lutyňské tango
Otylia Tobola
nakladatelství Protimluv
Ostrava 2023
Hodnocení: 90%
