Článek
Nakonec na svatořečení Anežky České odjelo do Říma na deset tisíc poutníků z tehdejšího Československa. Za svatou ji prohlásil papež Jan Pavel II. před 35 lety 12. listopadu 1989. Bylo to od roku 1948 snad poprvé, kdy komunistický režim umožnil výjezd na Západ tak velkému množství svých obyvatel. Pravda, nebylo to zase tak jednoduché, ale na druhé straně už nebylo při cestování do kapitalistické ciziny nutné mít devizový přislib, na který se pro tyto cesty přidělovala státní bankou tvrdá měna výměnou za koruny. Stačilo, když na Vás někdo ze Západu složil nějaké valuty. Já měl doma tehdy zhruba 200 západoněmeckých marek a domluvil se s jistým Arabem, že to na mě jako složí, abych mohl vyjet do Itálie na svatořečení.
Byla tu však ještě jedna překážka. Pro cesty do tehdejší Jugoslávie a na Západ byla nutná i výjezdní doložka. Tu udělovalo místně příslušné oddělení pasů avíz, které spadalo pod státní bezpečnost. Musela být splněna řada podmínek, doporučení zaměstnavatele, komunistické strany atd. A její vydání mohlo být kdykoliv zamítnuto bez udání důvodu, žádný právní nárok na ní nebyl. Já měl štěstí, došel jsem na naše pasové oddělení a ukázal příslušníkovi potvrzení o složení valut na moji osobu. On na mne spustil: „Prosím Vás, co je to za člověka ten Arab, co na Vás složil ty peníze? To už jste asi pátej, na koho on to udělal.“ Tak jsem něco zamlekotal, že je to student, dobrodinec atd. On se začal smát a pak řekl: „Víte co, přijďte za týden, měl byste to mít vyřízené.“ A bylo to vyřízené. Inu přece jenom ledy už tenkrát poněkud tály.
Vyřídit si rakouské a italské vízum už bylo poměrně jednoduché (tenkrát jsme neměli se západními zeměmi bezvízový styk jako nyní a proto byla nutná víza) a cesta byla volná.
Vycestovali jsme v pátek 10. listopadu ráno autobusem z Brna do Vídně, na hranicích vše bez komplikací a po celodenním pobytu v rakouské metropoli jsme večer odjeli expresem Remus do Říma. Jeli jsme přes noc a ráno dojeli do cíle. Pamatuji si, že na hranicích otevřel dveře našeho kupé italský policista a zeptal se „Čeko, tuti?“ My pokývali hlavou, on ani nechtěl naše doklady, a šel dál.
Naše chvíle přišla v neděli dopoledne kdy ve Svatopetrské bazilice při slavné mši svaté papež Jan Pavel II. za přítomnosti pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška a dalších českých a slovenských biskupů prohlásil královskou dceru a pokornou služebnicí Boží Anežku Českou za svatou. Ta si to svým životem, který obětovala pro chudé a všechny potřebné právem zasloužila. Byl to nádherný zážitek v prvním svatostánku katolické církve.
Na rozdíl od jiných jsme nejeli hned poté domů, ale zůstali v Itálii převážně v Římě ještě týden. Navštívili jsme vatikánská muzea a poznávali krásu italské metropole. Jednou jsem takhle večer vyrazil sám na Forum Romanum, bylo to tam moc pěkné. Pak se ale na mne nalepila tlupa malých dětí, věšely se na mne a žebraly o peníze. Já si říkám pro sebe, to víte, že jo, sám mám málo. A začal na ně mluvit česky. Pak je vůdce toho gangu zarazil a řekl jim, něco ve smyslu, ať mne dají pokoj. Drobotina pak skutečně odešla pryč. Pak už žádné komplikace nebyly. Později mne však jeden znalec místních poměrů řekl, že jsem fakt šílenec, když jsem šel večer sám na Forum Romanum, že to také mohlo skončit hůř.
Jednoho dne jsme se podívali do koleje Nepomucenum, kde studovali čeští bohoslovci - emigranti a zásobili se „zakázanou“ křesťanskou literaturou. Já si odtud mimo jiné přivezl životopis kardinála Berana a vynikající české církevní dějiny od profesora Jaroslava Kadlece.
Na zpáteční cestě jsme se zastavili v nádherném historickém městě Assisi, které bych přirovnal k našemu Českému Krumlovu, jinak též rodišti svatého Františka a svaté Kláry. Právě svatá Klára byla duchovním vzorem naší světice Anežky České.
Pak už vedla cesta přes Benátky a Vídeň domů. Ve Vídni tehdy existovalo naše exilové knihkupectví, tuším že v ulici Max-Jelinek-Gasse, a tam jsem vyrazil s dvěma kamarády. Prodával tam Čech, a když jsme řekli, že jsme Češi z Československa, tak jsme za knihy, nějaké ty Tigridy, Škvorecké apod., nemuseli platit.
Takže jsem měl plný batoh „zakázané“ literatury. A to nás ještě čekala opět cesta autobusem linky Vídeň – Brno přes československé hranice. Ale, jak se říká, nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Na přechodu v Mikulově to zpočátku vypadalo dramaticky. Nějaký pohraničník nám vynadal, že jsme přetáhli povolenou dobu pobytu na Západě. Ony totiž tehdy výjezdní doložky stanovily i maximální počet dnů, kdy jste mohli být v kapitalistických zemích. Byl to však pejskař a a dal se do řečí s jednou naší účastníci výpravy rovněž pejskařkou. Velmi si rozuměli, nekonala se žádná prohlídka zavazadel, akorát nám pan respektive soudruh pohraničník doporučil, abychom se tedy v Brně nahlásili na pasovém oddělení, že jsme překročili povolený pobyt. Jenomže už byla sobota 18. listopadu, už to vypuklo, o dva dny později začaly demonstrace i v Brně a my samozřejmě nikam nešli. Já také tenkrát nechyběl na žádné z protikomunistických shromáždění, ale to už je jiná kapitola.
Tradovalo se, že v českých zemích nebude dobře, nestane mír a pokoj do doby, než bude Anežka Česká svatořečena. Jsem rád, že se toto proroctví splnilo, rudoši šli od válu a já byl u toho.
Zdroje:
