Článek
Za minulého režimu byla základní vojenská prezenční služba povinností každho dospělého muže. Po ukončení školní docházky byli nuceni nastoupit na 730 dní jejího plnění.
Úlevu měli pouze úspěšní absolventi vysokých škol, kteří ovšem absolvovali v rámci studia povinný předmět Vojenská příprava na vojenské katedře o délce čtyř semestrů. Díky tomu nastupovali po úspěšném zakončení studia na zkrácenou vojenskou službu o délce pouze 365 dní.
Kromě pseudostudijního předmětu Vojenská příprava byl každý vysokoškolský student bez ohledu na školu či obor nucen splnit i čtyři předměty poplatné době: Mezinárodní dělnické hnutí, Politická ekonomie, Marxistická filozofie a Vědecký komunismus, které byly stejně jako výše zmíněná Vojenská příprava nedílnou součástí studia.
Každý z předmětů byl rovnocený ostatním odborným předmětům o rozsahu 2 semestry, jeden rok. Předměty byly pod jménem Marxisticko-leninská filozofie nezbytnou součástí státní závěrečné zkoušky. Bez splnění této části nebylo možné zakončit úspěšně studium a získat titul.
Jednalo se čistě i ideologickou nalejvárnou marxismu a leninismu, kde bylo mimo jiné stěžejním krédem to, že komunistická strana je jediná, která dokáže zachránit dělnickou třídu před vykořisťováním kapitalismem.
Jak to vypadalo po studiu? Po pěti letech vylezl ze školy absolvent s titulem a místo nástupu do práce ho čekala roční nucená účast na základní vojenské prezenční službě.
Právě o tom jsem si povídala s jedným pamětníkem. Měl to štěstí a dokázal úspěšně vystudovat. Co následovalo poté, se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Úspěšně zakončené studium vysoké školy znamenalo pro Vás zkrácenou vojenskou prezenční službou. Jak tato služba probíhala, jak na to vzpomínáte?
Moc se mi na to vzpomínat nechce, nepovažuji to vojenské období v mém životě za smysluplné, ať už na škole, nebo pak na té vojně, ale dobře.
Nejprve uvedu jen upřesnění ke skutečnému průběhu vojenské přípravy na katedře z mých zážitků. Hned na začátku studia nám byl přidělen druh vojska, konkrétně dělostřelectvo a odbornost PTŘS – protitankové řízené střely (vezené na obrněném transportéru).
Výuka probíhala každou středu v průběhu semestru. Ráno na koleji jsme se převlékli do vyfasovaných maskáčů a přesunuli se do budovy vojenské katedry, kde probíhala výuka, anebo někam za město, kde byly vhodné podmínky, např. pro pořadovou přípravu nebo střeleckou. Hlavní výukou byly přípravy politické, taktické, odborné, střelecké či pořadové.
Často jsme místo výuky stavěli objekty na konci města pro účely vojenské katedry. Měl je sice stavět místní OSP (pozn. Okresní stavební podnik), který tuto činnost i vykazoval, ale dělali jsme ji my studenti. Byly to všemožné stavební práce, instalatérské, natěračské, malířské apod. Později to prasklo a ředitel OSP spolu s velitelem katedry z toho měli velké potíže.
A jak tedy vypadala Vaše vojenská služba?
Odveden jsem byl v roce 1978 při dovršení plnoletosti v rodném městě Most. Studium na vysoké škole v Plzni mi zajistilo odklad výkonu vojenské služby. Po strojní průmyslovce jsem si zvolil obecný strojní konstrukční studijní obor – Stroje a zařízení pro strojírenskou výrobu v délce studia 5 let.
Po úspěšném ukončení vysokoškolského studia v červnu 1984 jsem obdržel povolávací rozkaz na absolvování vojny od 1. 10. 1984, a to do místa Senica nad Myjavou, stejně jako většina z mých cca 30 spolužáků a absolventů vojenské katedry vysokých škol (AVKVŠ) v Plzni.
Sešlo se zde kolem 240 absolventů vojenských kateder z celé ČSSR. Během dvou týdnů jsme byli tzv. vystrojeni, tzn. schopni převelení.
V té době jsem byl ženatý. Bydleli jsme v Klášterci nad Ohří, na druhém konci republiky. Mně, manželce, ani ostatním příbuzným se ta vzdálenost vůbec nelíbila.
Po zmíněných dvou týdnech nás 30 převezli/převeleli do Brezna na středním Slovensku. Tato skutečnost rodině na optimismu příliš nepřidala, prý kam to bude příště?
Údajně se jednalo o jakýsi „zdokonalovací kurz“ pro nás absolventy vojenských kateder. Po celou dobu tohoto kurzu velení posádky vlastně nevědělo, co má s námi dělat, tak nás v plném počtu 30 plzeňských inženýrů vždy zahnali do nějaké volné učebny v podstatě bez dozoru, kde jsme čekali až přijde čas na stravu. Takže hraní karet apod.
Jednou týdně nás hnali pěšky po silnici asi 8 km za město, kde se nacházel neoplocený prostor s několika vojenským budovami a konalo se totéž. Hlavně ohníček a opékání chleba, salámu, brambor, co jsme si nabrali v jídelně nebo u kuchyně.
Po dvou měsících této vojenské služby jsme byli převezeni do Kynšperku nad Ohří na 10 dní, kde jsme byli koncem listopadu rozděleni do svých nových domovských vojenských útvarů. Já, ještě s dalšími 4 kolegy, jsme byli přiděleni zpět do Brezna, tedy k dělostřeleckému pluku souvisejícímu s našimi vojenskými odbornostmi – protitankové řízené střely (PTŘS).
To muselo být hrozné být znovu vyhnán daleko na východ. Co se dělo dál?
Po měsíci, hned začátkem ledna 1985, vyšel nečekaně rozkaz, bez jakéhokoli vysvětlení, že se mám sám v noci přemístit veřejnou dopravou do Prešova s nějakou zapečetěnou „depeší“, kterou mám předat jistému důstojníkovi na štábu velení prešovské tankové divize a pak se opět vrátit zpět do Brezna, což jsem učinil.
Koncem ledna vyšlo v dalším rozkazu, že se mám jen já přemístit do Prešova, tentokrát na neuvedenou dobu. Divné bylo, že jsem neobdržel žádný doklad o převelení, tzn. že ve vojenské knížce byl stále uveden můj domovský vojenský útvar Brezno.
Hlásil jsem se v kasárnách u stanoveného útvaru o cca 6 vojácích, který sloužil jako štábní podpora dělostřeleckému oddělení na štábu prešovské divize. Během 3 týdnů jsem byl zasvěcen do přípravy map na blížící se cvičení štábu této divize v terénu v okolí nízkých a vysokých Tater, které trvalo 5 dní.
Mráz, zima, přenocování na podlážkách ve stanovém přístřešku ke skříňové V3S, kreslení připravených map, k tomu stále samopal na zádech s plynovou maskou, nic moc. Na konci cvičení mě spolusloužící prešovští záložáci ponoukli drze předstoupit před nejvyššího náčelníka oddělení a požádat ho o opušťák.
Byl to dobrý člověk, do vycházkové knížky mi vlastnoručně potvrdil 2+3 dny, dva dny na cestu. Takže jsem se do Brezna vracel ve vycházkovém přes Klášterec nad Ohří.
Kolegové v Brezně mě za to neměli rádi. Podobné cvičení se v průběhu toho roku vždy asi s měsíčním odstupem opakovalo celkem 5 krát. Vždy tentýž opušťák z Prešova, jen na 2+2 dny.
To jste absolvoval docela dost cvičení. Jak takové cvičení vůbec probíhalo. Co jste tam měl za úkol?
Především jsem byl nazýván „písařem“ v oddělení dělostřelců, štábu prešovské tankové divize, pod kterou spadala posádka v Brezně. Takže si mě soudruzi důstojníci pár dnů před cvičením a během něho rádi brali k ruce.
Kreslili jsme společně ostré mapy (skutečného území), které jsem já před tím nafasoval, nastříhal, slepil a popsal. Naše pozemní divize (motostřelecké nebo tankové) disponovaly OVR (oddíl vojskových raket).
Průběh smyšleného cvičení, jako pak i všech dalších, měl vždy stejný scénář. Vždy začal kumulací nepřátelských vojsk u naší státní hranice, což zjistili naši zpravodajci.
Pak následovalo prolomení státní hranice našeho území západním nepřítelem do hloubky cca 10 až 40 km zakreslené v ostré mapě. Poté následovala naše mobilizace, plánování a realizace našeho útoku, vždy s přesným propočtem tonáže a velikostí našich jaderných úderu podle rozmístění útvarů nepřítele, tedy i na našem území. Většinou se jednalo o američany, bundeswehr, francouze nebo holanďany.
Zakreslovali jsme údery našeho OVR a to 10, 20 nebo 40 kt do vzdálenosti 10 až 70 km podle vypočítané velikosti a rozmístění nepřátelských jednotek.
Při jednom mezinárodním cvičení to však nedostačovalo, a proto jsme požádali sousední sovětskou armádu o pomoc, která spočívala v úderech 100, 200 a 400 kt až do vzdálenosti 200 km na naší maršrůtě, tedy i na území nepřátelského státu. Tím cvičení vždy skončilo.
Fascinující pro mě bylo, že se jednalo o běžné území Slovenska a naše republika byla vždy na západ od státní hranice a útočili jsme tedy směrem na východ.
Jedno cvičení s názvem Dunaj 1985 bylo zvláštní. Se štábem našeho oddělení (několik osobních a nákladních vozidel a my vojáci) jsme se na 10 dní přesunuli až do Maďarska.
Na tomto cvičení bylo vše v ruštině i mapy, smyšlená státní hranice byla od severu na jih od středu vysokých tater až přes střed slovenského rudohoria. Naše republika se nacházela východně od hranice a náš palebný sektor byl směrem na západ a stáčel se kolem řeky Váh až k Dunaji, za kterým byl nepřítel o takové síle, že náš OVR nestačil, jak jsem již uváděl.
Jinak jsme běžně „bojovali na mapách“ v okolí Prešova a jednou ve vojenském prostoru Léšť, neboli Oremov Laz u města Modrý Kameň blízko Rožňavy.
To je hodně silná káva. Uvědomovali jste si vůbec, co to cvičíte, co by to pro to území znamenalo? Zamoření atd.? Atomové bomby shozené za druhé světové války byly o síle cca 15-20 kt a vy jste tu pracovali s jadernými údery o síle až 400kt. To je děsivé.
Podle dnešního pohledu chápání jaderných zbraní to tenkrát nikdo nepovažoval za děsivé a ani to tak nebral, prostě jsme se tím tak nezabývali a bylo nám to jedno.
Většinu vojenské služby jste strávil na opačném konci republiky, než jste měl rodinu. Kolikrát jste je za tu dobu viděl?
Během toho roku jsem byl celkem 8 krát legálně doma. Z toho 5 krát vlakem z Prešova přes 800 km. Pravda, ještě jednou navíc to bylo tajně na otočku formou vycházky z Kynšperku nad Ohří.
V dubnu 1985, zřejmě aby to nevypadalo divně pro místí velitele, jsem dostal jediný normální opušťák a vzhledem k manželství ještě 2 nárokové pětidenní dovolené. Celkem tedy 8 krát.
Jakou jste měl vlastně hodnost?
Po celou dobu mé vojenské služby jsem byl už od závěrečné zkoušky na vojenské katedře v poddůstojnické hodnosti - četař absolvent, přestože jsem byl hodnocen známkou 2 – velmi dobře, čemuž měla odpovídat nižší hodnost – desátník absolvent.
V průběhu této služby jsem nebyl puštěn k vykonání důstojnické zkoušky, jako 90 % všech ostatních absolventů.
Po 3 letech v civilu v roce 1988 jsem obdržel povolávací rozkaz na nejdelší možnou dobu cvičení záloh a to 56 dní s vysvětlením, že to budou právě důstojnické zkoušky.
Po roce 1990 jsem byl na okresní vojenské správě dvakrát povýšen do důstojnické hodnosti – tj. podporučík a pak poručík, vždy jen na předvolání se dostavit.
To zvláštní a podivné několikeré převelování v průběhu vojenské služby z Brezna do Prešova bez potřebných dokladů nikdo kromě mě z mých kolegů neabsolvoval.
Spekuluji pouze o dávném incidentu, kdy na počáteční jednotýdenní vojenské přípravě o letních prázdninách, ještě před započetím výuky na vojenské katedře, jsem byl vyloučen z přednášky soudruhem plukovníkem - velitelem katedry při politické přípravě, kterou vedl. Nesnesl jsem jeho výkřiky, jak Masaryk nechal střílet do dělníků a odvracel jsem oči od jeho pohledu. Zapsal si mně a rázně vyzval, abych opustil posluchárnu a při mém odchodu na ostatní zvolal „Je tu ještě někdo takovej?“. Na první vojenské přípravě v průběhu semestru jsem se měl hlásit u našeho vyučujícího velitele, ale ten nic nevěděl a tak jsem měl za to, že vše skončilo. Možná, že ne tak docela. Ale to jsou jen moje úvahy.
Chtěl byste ještě něco dodat na závěr?
Takovou vojenskou službu pokládám za nesmyslné přerušení potřebného vývoje absolventa školy s odborným vzděláním hned po jejím ukončení, který právě následně po ní potřebuje začít v praxi vstřebávat a používat vše, co se naučil. A ne jít na povinné vymývání mozku.
Děkuji za rozhovor
