Jak jsem málem chcípla na Sněžce

Bylo týden před Velikonocemi a já měla možnost opustit svou drahocennou rodinu a užít si víkend prostý povinností všedních dní. Od pátku do neděle jsem se zúčastnila jóga-víkendu v Krkonoších!

Po roce navštěvování jógy v nedalekém městě jsem obdržela nabídku na účast na jóga-víkendu v našich nejvyšších a jediných velehorách, v Peci pod Sněžkou. Pobyt v jednom z nejluxusnějších zdejších hotelů jsem si nemohla nechat ujít. Tuto neodolatelnou příležitost jsem nabídla taktéž své drahé mamce, která jako správná sportovně laděná duše neodolala. Nadchla ji myšlenka na výstup na naši nejvyšší horu, který byl v plánu na sobotu, také tam dosud nebyla.

Ubytování jsme měly v nejmenovaném hotelu apartmánového typu v úplném centru obce, v apartmánu pro 8 osob, čtyři pokoje po dvou, ve dvou patrech s venkovní vířivkou a saunou s krásným výhledem do okolí, co víc si přát, navíc v příjemné společnosti.

V pátek večer a v sobotu a v neděli ráno se konaly lekce jógy, když už to byl jóga-víkend. Naše lektorka k nám byla přívětivá a lekce tvořila na míru s ohledem na náš aktuální stav.

V pátek po večerním ubytování jsme zamířily do místnosti určené na lekce jógy. Vzaly jsme to dobrodružnou cestou venkem a po chvíli bádání jsme byly úspěšné, postupně dorazily i zbylé účastnice. Po lekci a zastávce na pokoji jsme zamířily nedaleko na véču a s plným břichem do hajan, do naší hobití nory neboli pokoje v podkroví s velmi nízkým vstupem.

Druhý den nastal den D. Hezky nalačno na čtvrt na osm na cvičení na protažení těla i ducha, poté snídaně, co dům dal a příprava zásob na dalekou a náročnou misi. O půl desáté se šlo na věc.

Počasí bylo přívětivé, polojasné, teplota také celkem příjemná, bez výraznějšího větru. Začínala jsem si říkat, proč jsem se sakra tak nabalila? A ještě jsem si vzala zimní boty a teplejší bundu. Vyrazily jsme jako předvoj před hlavní skupinou pouze ve třech. Nechtělo se nám na ně ještě další půlhodinu zbytečně čekat.

Příjemnou rychlostí jsme se vydaly mírně do kopce po modré k Obřímu dolu. Šlo se celkem fajn, vykecávaly jsme, probíraly všechno možné, zejména neduhy chlapů.

S ujitými kilometry se příjemné stoupání údolím změnilo, cesta začala býti příkřejší, což však překvapivé moc nebylo, vrchol Sněžky v údolí neleží.

Provozní teplota začala stoupat a bylo mi vedro. Sluníčko chvílemi svítilo a člověk nevěděl, jestli se má rozepnout, svlíknout anebo vlastně ne, protože s přibývajícími výškovými metry pofukoval lehký, ale nepříjemně studený větřík. Drbárna z údolí skončila, já jsem to s povídáním už nedávala. Ale co, stoupalo se dál.

Zanedlouho jsme dorazily na první zastávku na tzv. bývalou Kovárnu. Dosud se mi šlo celkem dobře, i když jsem nevěděla, co se svou garderobou. Po lehkém osvěžení, doplnění energie hroznovým cukrem a vyndání holí se opět pokračovalo. Jak těžká osobní krize bude následovat, jsem opravdu nečekala.

Je pravda, že v poslední době toho moc nachozeno nemám, ale takový boj jsem opravdu neočekávala. Nebyla to moje první túra do kopce, ani túra s nejvyšším převýšením, už jsem prošla mnohé, takovou krizi jsem však dosud nezažila. Určitý a asi nezanedbatelný vliv na to mělo moje lehké nachlazení, které jsem si přivezla z domova a které mě týden předtím přepadlo. Nepředbíhejme však.

Šlo se dál, výškové metry přibývaly a mému nebohému tělu se to přestávalo líbit. Bylo mi vedro v té zateplené bundě, byla jsem splavená, ale svlíkat jsem se nechtěla, protože horko nebylo. Záda začala protestovat ohledně batohu, byla jsem totálně zafuněná, srdce bylo jak divý a já musela pomalu a často zastavovat. Připadala jsem si jako totální lazar, jako někdo kdo má 250 kg a prostě už nemůže, nebo jako horolezec bez kyslíku v 8 tisících. Hnus. Mé dvě společnice si vesele hopkaly kolem a já se táhla jak smrad. Jedna vyběhaná sportsmanka a druhá sice už důchodkyně, ale ladná laňka. Mé sebevědomí kleslo kamsi hluboko.

Zatnula jsem zuby a lezla dál. Dotáhla jsem se do Obřího sedla. Cíl byl v dohledu, slunce se však schovalo docela, asi se na mě už nechtělo koukat. Po další krátké přestávce „hurá“ dál. Už jen 200 výškových metrů, ve sněhu.

Ještě že jsem si vzala ty zimní boty, čepici a hole. Cesta nahoru byla strašná, a to nepočítám jen mé chcípání. Šlo se cestou zcela pokrytou sněhem s velkým provozem. Lidí bylo v tomto úseku opravdu hodně. Chodili nahoru, sklouzávali dolu. Ti vykutálenější měli nesmeky, my prostší ne, ale zachraňovaly to alespoň hole.

Ani nevím, kolikrát jsem stavěla, hodněkrát, vždy po pár desítkách metrech. Bylo to strašný, tak strašný, že jsem myslela, že chcípnu. Aby mé utrpení Sněžka podtrhla, koukal na mě na obzoru nedaleko vrcholu kříž. Sledoval mé utrpení, hleděl na mě a čekal až se k němu doplazím a padnu tam. Nedala jsem se však a z posledních sil vydolovaných bůhví odkud se vzchopila. Nechtěla jsem udělat tomu zákeřnému kříži radost. Ještě pár kroků!

„Chci tam vůbec?“ ptala jsem se v ducha sama sebe.

„Ježiš, to je tak daleko!“

„Proč to vůbec dělám?“

„Blbej sníh!“

„No, to je ale hnusná budova!“

a těch zbývajících 150 metrů jsem přeci jen zvládla!

Uf, strašně strašný to bylo, ale „Hurá, vrchol je tu!“ A výš to už nejde. Naštěstí.

Daly jsme si vrcholovou sváču a po krátkém pokochání se vydaly kolem lanovky zpět dolů. Bylo úplně zataženo, slunce na nás prdělo.

Jak jsem cestu nahoru protrpěla, cestu dolů jsem si vyloženě užívala. Až skoro na Růžohorky byl sníh, ale to mi nevadilo, hlavně že to bylo z kopce. Nevadilo mi ani to, že jsem párkrát jela po zadku.

Před Růžohorkami si dalo slunce říct a opět na nás vykouklo.

Dojít zpátky do Pece přes vrchol Sněžky jsme zvládly za něco málo přes 6 hodin i s tím, že jsem byla cestou nahoru lazar. Kdybych nezdržovala, mohl být čas klidně i pod 5,5 hod.

Takže na Sněžce jsem byla a už tam nechci. Jednou stačilo.

Zbytek pobytu byl super, vyzkoušely jsme i naši vířivku na pokoji. V neděli po lekci jógy a snídani se jelo domů. Uf