Článek
Zvláště druhý dokument mne fascinuje, neb v něm mám zdůvodnit potencionálnímu zaměstnateli, proč chci pracovat právě pro něho. Proč? Protože chci, respektive musím pracovat a je mi v podstatě jedno kde. Pracovat za důstojnou mzdu odpovídající mým znalostem, schopnostem a dlouholeté praxi. A že jsem starší? I vy, vážení personalisté a manažeři jednou zestárnete, to už je koloběh života. A zatím ho zastavit neumíme. A taky třeba jednou budete hledat práci a zoufat si, že vás nikde nechtějí, jelikož vaše curriculum vitae ani nečtou. Vůbec si neuvědomujete, že jsme velice perspektivní zaměstnanci: Drtivá většina starších lidí nemůže ráno dospat (pravda, existují výjimky, například já), po nocích nevymetá bary, tudíž chodí do práce odpočatá a včas. Ženy v tomto věku již s největší pravděpodobností neotěhotní, tudíž neodejdou na mateřskou ani nebudou doma s nemocnými dětmi. Nejsme ani žádní počítačoví analfabeti, jak se léta traduje, neboť výpočetní technika nás provází více jak tři desetiletí. Nejsme žádní zkostnatělí starci a stařeny, naopak přizpůsobiví jedinci, jdoucí s dobou nejen v komunikačních technologiích.
Taky jsme za svůj život procestovali kus světa a domluvíme se i jinak než svojí mateřštinou a rukama. A na své životní pouti jsme museli řešit spousty závažných situací, tudíž jsme psychicky odolní a hned tak nás nic nerozhodí. Jelikož nemáme doma školáky, nepotřebujeme dovolenou o prázdninách, když ji chtějí všichni, raději si ji vezmeme na jaře nebo na podzim. A za měsíc vám nezdrhneme, neboť si umíme pracovní příležitosti vážit. Samozřejmě, váží-li si zaměstnavatel nás. Jelikož jsme notně otřískaní dlouholetým pobytem mezi lidmi, umíme s úsměvem jednat i s jedinci, které bychom nejraději vynesli v zubech. Máme vlastní mozek, úsudek a názor, což je, pravda, v dnešní době často spíše přítěží.
Vřele bych doporučila našim pánům zákonodárcům, aby se v převleku za starce vydali ucházet o zaměstnání. Ono od stolu se to hezky schvaluje! Na co by se asi pak vymlouvali, jak by zdůvodnili, že je nevzali ani na ty nejpodřadnější práce? Byla by to docela zajímavá reality show a vítěz by vyhrál povinnost pracovat rok v nějaké nedoceněné profesi, například jako ošetřovatel v Alzheimer centru. Tam by se teprve projevily jeho kvality!
Ano, znám seniory, kteří ještě pracují, ale proto, že chtějí, nikoliv musí. A možné to je pouze v některých profesích. Třeba učit mohu klidně do devadesáti, pokud mi bude sloužit hlava. Ovšem nedovedu si představit, že mě poveze sedmdesátiletý autobusák, nebo mašinfíra. Třeba u takových dopravních pilotů je maximální hranice pro výkon tohoto povolání 65 let věku, platí v celé Evropě a nikde ve světě není vyšší. Co budou dělat potom, když budou muset? Můžou se jít jedině tak klouzat, pardon plachtit na kluzáku. A už vidím, jak sedmdesátiletý policista běží za zlodějem a stejně starý hasič s plnou výzbrojí s dýchacím přístrojem do desátého patra!
Když se nám opravdu poštěstí a práci ve věku, kdy bychom si dávno měli užívat zaslouženého odpočinku někde na Kanárských ostrovech, i seženeme, tak nás tam poveze sanitka zajišťující základní životní funkce a zpátky už rovnou pohřebák.
