Článek
Předseda vlády ČR
Petr Fiala
OTEVŘENÝ DOPIS PREMIÉROVI
7. února 2023
Vážený pane premiére,
obrovské neštěstí v Turecku mě přimělo napsat tyto řádky.
Řadím se mezi nejobyčejnější z obyčejných lidí. Kdysi jsem po večerech poslouchala Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu, pokud signál stačil. Jako stovky a tisíce dalších jsem v roce 1989 stála u kašny, na náměstí a protestovala proti režimu. Kontrolovali nám občanky – nevěděli jsme, jestli se druhý den budeme moci vrátit do práce. Komunistům to tenkrát neprošlo a já jako mnoho dalších jsem byla šťastná.
Od té doby uplynulo již v novém, demokratickém režimu spousta let. Vlastně nejdůležitější a velká část z mého života. Byla jsem spokojena, že máme svobodu, můžeme volně cestovat, obchody jsou plné zboží, které jsme si dříve mohli jen prohlížet v katalozích ze západu, pokud se nám dostaly do rukou. Měli jsme vlastně všechno, co si jen prostý člověk mohl přát. Moderními slovy: Nemělo to chybu!
Přišel covid a společenská situace se začala měnit či spíše komplikovat. Náhledy na řešení covidu byly různé. Kromě roušek přišlo očkování a názory na ně rozdělovaly odborníky, politiky, ale zejména obyčejné lidi. Kolegy, přátele i členy rodin. Příznivce a odpůrce očkování. Media se vyjadřovala jednostranně a vyjádřit nesouhlas s vakcinací si leckdo rozmýšlel. Toto rozdělení zanechalo dost vážné stopy.
Pak přišel bohužel zase jeden nezapomenutelný únor, roku 2022. Podobně nadšeně, jako jsme na počátku pandemie covidu šili roušky, jsme se angažovali v pomoci uprchlíkům z Ukrajiny. Obdobnou situaci jsme mnozí z nás zažili, a tak bylo na nás projevit pochopení. Trvá to ale déle, než jsme čekali, názory se vyvíjejí a stopy rozdělení společnosti se místy mění na příkopy. Vláda se vyjadřuje jednostranně a projevit svůj odlišný názor vyžaduje odvahu stejně jako před rokem 1989. K tomu jsme se tedy vrátili. Bohužel, dnes je to horší. Tenkrát jsme věděli, „v čem“ to žijeme. Dnes se chvástáme demokracií a svobodou projevu.
Záměrně více nezmiňuji další, věřím že přechodný, důvod rozdělení společnosti při volbě prezidenta.
Vážený pane premiére,
tato zde povšechně a poněkud obecně popsaná situace zejména posledního roku mě dosti tíží. Zprávy z médií, názor Váš a Vašich kolegů ministrů na řešení situace na Ukrajině nedávají ani s postupem času žádnou vyhlídku a naději na klid a mír. Spíše naopak.
Včera nás probudila zpráva o obrovském zemětřesení v Turecku. Největší tamní přírodní katastrofa za posledních 100 let! Opravdová zkáza, kterou nikdo z lidí nezavinil! Pomáhá „celý svět“, ale stejně je a na dlouho to bude málo.
Tato nezměrná přírodní pohroma mě vyprovokovala napsat tyto řádky. Protože: Toto jsou situace, kdy byste se měli, Vy, politici jednotlivých zemí, vážně zamyslet a leccos přehodnotit. V takových situacích by se mělo maximálně pomáhat! Ale tam, kde to zavinili lidé, a podílíte se na tom Vy politici, byste to měli Vy, politici, také v rozumném čase vyřešit. V diskusích, v médiích na všechno máte odpověď. Všechno zvládnete, vyřešíte. Slova, slova, slova! A když nastane skutečný problém, tak se v jednadvacátém století místo jednání vezmou do rukou zbraně jako v prvobytně pospolné společnosti!
Na Ukrajině se posílají do války mladí kluci a jiní chlapi jako prasata na porážku. Opakuji se: v jednadvacátém století! A další a další zbraně. Co čekáte, pane premiére, Vy a Vaši kolegové, „západní politici“? Že Ukrajina porazí Rusko? Že Rusko ustoupí? Dovedete si to jen teoreticky představit? Po tom, co dosud předvedl a předvádí, že by to Putin dopustil?
Promiňte upřímnost, pane premiére, ale Vaší hlavní prací je mluvit a jednat. A pokud si neporadíte s jedním člověkem, s prezidentem, se kterým jste si ještě nedávno podávali ruce a seděli (Vaši soudruhové) u jednoho stolu, tak nám, obyčejným lidem, jste takoví politici, premiéři, prezidenti a diplomati vlastně k ničemu. Američtí nebo evropští. Jste zbyteční.
Celým tím dlouhým dopisem chci říct: Katastrofa v Turecku je nejsilnější a poslední moment nám a hlavně Vám, všem politikům k zamyšlení. K přehodnocení všech úvah a záměrů, co a jak se má ve světě a na světě ve 21. století řešit.
S pozdravem
Dagmar Janoušková
