Článek
Tehdy jsem už ukončil základní školní docházku. Tu jsem tedy také vychytal. Celá naše třída byla součástí socialistického experimentu. Ten měl prokázat, že na základní školní docházku stačí jen 8 let, a tak jsme všichni skončili v osmičce.
Bylo mi čtrnáct a měl jsem velkou motivaci vydělat si ohromné peníze. Tisíc korun! Neskutečná suma peněz potřebná na velice vzácnou a v té době nutnou věc.
„Ta práce matka pokroku a s ní armáda otroků jde hájit svoji čest…“ Jen takový stále živý střípek z kulis, ve kterých jsme si všichni hráli hru na socialismus. Jak se vůbec buduje takový socialismus? Brzy jsem to měl poznat.
Pokrok? Co je to za pokrok, když ve 14 stojíte před šestou ráno u píchaček jako otrok? První oblékání v dělnické šatně do prvních montérek a vzhůru do práce! Rozdělení práce skončilo pro mě katastrofou. Fyzicky zdatnější kluci šli dělat chlapskou práci do „šajru“ a já jako nejslabší kus jsem skončil u nějakého stroje mezi ženskými. Z mého tehdejšího pohledu všechno starý báby 40 plus. Takové trapné ponížení a potupa.
Co se dá dělat. Peníze jsou potřeba. A tak jsem začal pracovat. Obsluha byla jednoduchá a kousky nasekaného drátu začaly plnit první bedýnku. Já těm bábám ukážu, jak umím vzít za práci. Jejich pracovní nasazení mi nepřišlo moc vysoké…
A potom se to stalo. Dostal jsem první lekci ze socialismu. Kolegyně odvedle přišla utlumit moje pracovní nasazení. Tímhle tempem bych normu splnil brzy a je potřeba si její splnění rozložit na celý den. Byl jsem také poučen, jak simulovat poruchu. Seřizovači také potřebují něco dělat. Tak takhle to je…? To je ten socialismus?
Otroku. Kde je tvoje čest? Čest. To je ve 14 pro kluka odchovaného foglarovkami silné slovo. Mám se tady za ty skvělé peníze flákat a předstírat poruchy? To by jistě Mirek Dušín neudělal, a ani nikdo z těch čestných chlapců. Fuj.
Solidarita. I to je slovo, které jsem znal. Je jistě správné být socialisticky solidární s ostatními, kteří pracují se mnou. Ta nepřímá výzva k flákání v práci vypadala najednou úplně jinak. Zase tak nečestné to nebylo a Mirek Dušín ve fabrice za socialismu stejně nikdy nepracoval. Kdoví jak by to s ním a s ostatními dopadlo…
Naštěstí jsem poruchy nemusel ani simulovat. Ten krám byl stejně věčně rozbitý a seřizovači se v jeho opravě nepřetrhli. Pokud šel, tak jsem ho po splnění normy vypnul a šel se flákat. Jako ostatní. Areál fabriky byl naštěstí rozlehlý a bylo kam jít. Ve skrytém stínu pod stromy bylo dobře.
Moje první lekce ze socialismu proběhla na výbornou. Pochopil jsem. A když jsem pak po roce nastoupil na další brigádu na stejný provoz (už jako chlap do šajru), byl jsem zkušený socialistický dělník. Přece se tady za těch pár korun nepřetrhnu. Klídek a pohoda. Plán splníme a socialismus vybudujeme.
Po čtyřech letech učení jsem nastoupil do stejné fabriky (pracoval tam z města skoro každý), na jiný provoz už do první práce. Vypadalo to tam velmi podobně.
Za socialismu bylo líp? Já tyhle hlášky celkem chápu. Oslavy a tolerované pití alkoholu přímo na pracovišti. Pohoda. Plán se plnil, moc se pracovat nemuselo, a tak snadno jsem si jako dělník peníze už nikdy nevydělal.
Fakt, že to takto nejde do nekonečna nikoho netrápil. Přezaměstnanost a nízká produktivita práce nebyl žádný problém…
Zpátky bych tu dobu ovšem opravdu nechtěl.
Čest práci!
