Článek
„Bydlí v mamahotelu. Prostě proto, že levné podnikové byty jsou minulostí.“ Opravdu? Já to vidím jinak…
Je snad počet bytových jednotek nižší než v době budování socialismu? Opak je pravdou. Bytů je mnohem víc a možnost bydlet ve „vlastním“ bytě je mnohem dostupnější. Komerčních bytů k pronájmu je dost a pokud nechcete bydlet v Praze, jsou i dostupné pro „normálně“ vydělávající mladé lidi (tedy příjem 25000 až 30 000 čistého).
Jenom pro příklad. Padesátitisícové město, mnoho příležitostí pracovat a slušně si vydělat. Pokud si bude chtít mamánek pronajmout garsonku není to problém. I s energiemi za ni zaplatí 12 500. Při jeho čistém platu 27 000 ještě získává nárok na státní příspěvek ve výši 4 500. Po zaplacení nájmu mu zbude 19 000. Ovšem ta hrůza. Bez maminky a starat se sám o sebe!
Dost lidí si vůbec neuvědomuje, že v dobách socialismu bydleli v bytech, které jim nepatřili. Podnikový byt byl na „dekret“ a výraz „dostat byt“ je tedy dost nesmyslný. Získat takový byt jako singl? Nemyslitelné. A jak se čekalo dlouho? Pokud jste nebyl pro firmu dost atraktivní, ale pouze jen sociální případ, tak dlouho. Moje maminka samoživitelka čekala na byt se dvěma malými dětmi pět let. Kde s nimi bydlela? U svých rodičů ve dvojpokojovém bytě. Dnes se tomu říká 2 plus kk. Ovšem bez koupelny, ta byla společná na chodbě. No co, socialismus…
Proč nebydlela jinde? Nebylo kde, žádné dostupné byty prostě skutečně nebyly. Tolik k možnostem bydlení za socialismu. Kdo chtěl dostat byt, musel mít rodinu a svobodní měli šanci jen na ubytovně. Mladý, v bytě samostatně bydlící člověk v podstatě vůbec neexistoval. Cesta mladých kluků od rodičů vedla v podstatě jen jedinou prošlapanou cestou. Rychle „zbouchnout“ nějakou holku, hned si ji vzít a mít tak šanci na byt.
Bytů je nyní nedostatek právě proto, že mladí se do vztahů moc nehrnou a pokud už ano, dost jich bydlí stejně dál ve „vlastním“ bytě. Tedy lépe řečeno v pronajatém bytě. Samostatný příjem většinou mladým na hypotéku nestačí. Pro dost mladých kluků je ovšem řešení mamahotel. Žádné starosti. Maminka navaří, vypere, uklidí a oni můžou v klidu a bez starostí vegetovat. Tak je maminka vychovala.
Jde to i jinak?
V podstatě největší štěstí mají ti, kdo možnost mamahotelu nemají a jsou hozeni rovnou do vody. Příklad z naší rodiny. Osmnáctiletý kluk odchází na rok na práci do zahraničí, potom do společného podnájmu s kamarádem. Bydlí v jednom pokoji a stará se sám o sebe. Pracuje i na sobě a později už s přítelkyní si najde další podnájem. Při práci si dodělá vysokou školu, získává čím dál lepší a lépe placenou práci. Vydělává a šetří. Po letech v podnájmu už mají možnost si vzít hypotéku a na jaře už budou bydlet ve vlastním domě. Již spolu se svými dvěma malými dětmi.
Bylo to hned? Jeho cesta trvala dvanáct let. Nyní je z něho dospělý zodpovědný a samostatný chlap. Jak by asi tak skončil, kdyby uvázl někde v mamahotelu a nechal se obsluhovat jako nějaký nesamostatný trubec? On přece za to nemůže, nejsou přece byty.
Článek na který reaguji končí větou. „Vyčítat mladým, že bydlí u rodičů a obviňovat je z pohodlnosti nebo nedospělosti, prostě není fér.“ To snad ne. Já jim to vyčítám, protože vím, že to jde i jinak. Mamánky obviňuji z pohodlnosti, nezodpovědnosti a lenosti. Parazitující trubci, kteří nikdy nedospějí a chtějí všechno hned. Pokud nejlépe bez vlastní snahy a s plnou hubou řečí, jak něco nejde.
Maminka má přece pro takové řeči pochopení. Chudáček chlapeček…
