Článek
Jsem důchodce, a není mi ještě zdaleka 65 let (ano, započítaly se mi vychované děti). Přestože jsem vystudovala vysokou školu, po většinu pracovního života jsem podnikala, což zahrnovalo nejen využití mého vzdělání, ale také značné množství manuální práce. Důchod mám mírně podprůměrný, ale nestěžuji si.
Jsem ráda v důchodu, protože nemohu spoléhat na své zdraví
Jsem ráda, že nemusím chodit do práce a přesto neumřu hlady. Nemyslím si, že bych byla líná, ale nedovedu si představit, kde neustále brát sílu na práci. V loňském roce jsem byla pětkrát hospitalizovaná. Jako důchodce jsem nepotřebovala dokládat zaměstnavateli neschopenku, a naopak nedělala jsem problémy v práci kvůli své (omluvené) absenci nehledě na to, že promarodit většinu roku by byl velký problém i v pozici podnikatele.
To, jak kdo si užívá zdraví ve stáří, je jakási životní loterie. Někdo je i po dosažení důchodového věku zdráv a schopný si přivydělávat nebo, pokud je jeho zaměstnání sedavé, v podstatě „je mu jedno“, jestli sedí na židli doma nebo v práci. Druhý je rád, že se dočkal starobního důchodu a nemusel potupně bojovat o důchod invalidní.
Po večerech sleduji nejen televizi, ale i různé diskuze a pod. A zjišťuji, že byl zahájen hon na důchodce, kteří údajně nyní, to, co vybudovali, „prožerou“. Mám se považovat za příživníka, který parazituje na mladých tím, že si v podstatě čerpá peníze z toho, co za svůj život zaplatil na sociální pojištění? Nemyslím si.
Babičky a dědečkové mají čas
Je mnoho těch, kteří si stěžují, že babičky a dědečkové jejich dětí nemají (údajně) o vnoučata zájem, nechtějí pohlídat, a existují skupiny, kdy mladá rodina hledá nějakého staršího člověka k „adopci“ do funkce prarodiče. Nehledají hlídání dětí, hledají to, co si koupit nemůžete - přátelský vztah.
A ještě více těch, kterým klape soužití se starší generací na jedničku. Senioři pomáhají vozit kočárek, hlídat předškoláky, když nemohou do školky, vyzvedávají děti z družiny, vozí na kroužky, a tedy minimálně umožňují rodičům pracovat tak, aby nemuseli žádat o zkrácené pracovní úvazky.
Finanční nezávislost
Kdysi se rodina musela o své prací opotřebované příslušníky postarat. Sedlák odešel na výměnek, chalupník měl v sednici postel a na stole svoji misku. Výměnkář byl na tom finančně hůř než hospodář, ale už nemusel (mnohdy nemohl) pracovat. Byl sice živen rodinou, ale předal potomkům svůj zdroj obživy - statek, řemeslo, prostě malý či větší majetek.
Důchody, které pobírají senioři od státu nyní, zabezpečují, že žádný důchodce není závislý finančně na své rodině, což je výhodné nejen a v první řadě pro něho, ale i pro potomky. Představa, že by dnes měla být starší generace přímo živená konkrétním jeho potomstvem je absurdní. Někdo nemohl mít děti, jiný s nimi má špatné vztahy, třetí děti má, vztahy jsou dobré - ale protože ve hře není „kdo mne bude živit?“. Jestliže se nyní mnohdy pozůstalí pohádají až při vypořádání dědictví, pohádaly by se rodiny o to, kdo a v jaké míře bude svým rodičům platit.
Je 20.000,- Kč moc nebo málo?
Jak už jsem uvedla, sama mám důchod včetně výchovného pod touho hranicí. Kdybych žila sama a neměla nic jiného, byla by to bída. A to žiji v okresním městě, ne v Praze. Ale i když platím nájemné za byt relativně nižší než aktuálně v inzerci uvádějí u nových nabídek pronájmu, i tak by mi náklady na bydlení „sežraly“ dvě třetiny důchodu. S partnerem tedy jen jednu třetinu.
Protože jsem několik let před důchodem přestala podnikat a našla si jen hůře placené, ale fyzicky nenáročné zaměstnání, je můj důchod takřka na úrovni mého bývalého platu. Mladí by za tento plat prý nevylezli z postele, já byla ráda, že nejsem na pracáku.
