Článek
Jsem hlídací babička a díky dobrým vztahům v rodině, kdy já pohlídám kdykoliv potřebují a já můžu (nejsem v nemocnici, v lázních, nastydlá), jsem naopak s rodinou dcery jezdila i na zahraniční i na tuzemské dovolené. Ano, i tam jsem „hlídala“, aspoň jsme se na střídačku vykoupali v moři nebo najedli, vozila mladšího v kočárku, zatímco starší ujížděl na koloběžce doprovázen dcerou.
Bydlím sice zvlášť, ale jinak jsem součástí rodiny, a to je ta největší odměna. Občas s druhým manželem hlídáme jeho vnoučata, a i to dělám ráda.
Mám čas i na sebe, jen je potřeba plány konzultovat s ostatními, schválně se neobjednám k doktorovi, když vím, že ten samý den a hodinu potřebují mladí děti ohlídat a naopak, když si já plánuji nějakou aktivitu, nahlásím dopředu, kdy nebudu k dispozici.
Hlídám ráda, přesto nemůžu říct, že by to kterákoliv z dcer mých či manželova brala jako naši povinnost, a umí poděkovat.
A myslím si, že o dobré vůli a vyjádření vděčnosti aspoň slovy „díky mami/maminko“ to celé je. Babičky musejí respektovat to, jak si péči a výchovu dětí nastavili rodiče těchto dětí, tak jsem vždy, přestože jsem vychovala tři děti a mohla bych argumentovat, že přece o dětech vím všechno, dodržovala pokyny do puntíku.
Pokud jsou vztahy v rodině narušené, ať už tím, že starší generace moc „radí“ mladší, jak má žít a jak má vychovávat vnoučata, nebo jinými rozpory, nechtějí jim tito pak své děti „půjčovat“ a naopak babičky nechtějí sladit své aktivity tak, aby zvládly užívat života i pomoc s výchovou vnoučat.
