Článek
Hlídali jsme s partnerem dva školáky v době, kdy jejich rodiče odletěli na týdenní dovolenou. To ani tak podstatné není, jde jen o důvod, proč jsem byla víc jak týden v Praze a samozřejmě jsme vzali sebou i naši sheltii. Pobývali jsme tedy v bytě příbuzných a vyzkoušeli si, jak se žije pejskům a pejskařům v Praze, na jedné smíchovské ulici.
Mám svoji psí holku naučenou na venčení na trávníku, takže každá naše procházka začínala úprkem k nejbližšímu parku. Proč úprkem? Musela jsem s ní projít po chodníku přes místa pokálená i počůraná jinými psy a nechtěla jsem, aby se řídila příkladem a začala svou potřebu vykonávat také. Oba parčíky, které jsem k venčení využívala, byly vybaveny „psím“ odpadkovým košem, a musím jen chválit - byl průběžně doplňován dostatečným počtem sáčků na psí exkrementy. Co ale nepochopím, je chování pejskařů, kdy tyto pytlíky místo vhazování do koše věšeli na stromy. To fakt raději ty bobky ponechte na trávníku, aby si s nimi příroda poradila…
Nedivím se, že spoustě Pražanů chov psů ve městě vadí. Komu by se líbilo, že musí chodit po znečistěném chodníku. Ani já, jako pejskař, jsem nebyla ráda. Naštěstí tato situace byla jen na tom Smíchově, a když zapršelo, déšť to nejhorší spláchnul. Ve městě byla situace OK. Užili jsme si několik zajímavých procházek, např. přes nádvoří Hradu, na Vyšehradě, nebo po Karlově mstě a Kampě. Řekla bych, že Praha je vůči psům přívětivá, např. za přepravu psa v MHD, má-li doprovod platnou jízdenku na metro nebo tramvaj, se neplatí (ve vlaku se platí za psa vždy i v rámci PID).
Jen na okraj – v našem městě vyžadují řidiči autobusů náhubek na přepravovaném psu bez výjimek, v Praze jelo moje psisko s náhubkem jen první jízdu tramvají. Když jsem viděla, že ostatní svým psům náhubek nedávají, zařídila jsem se stejně, i když jsem náhubek sebou raději vždy měla – co kdyby? Můj pětikilový pes nikomu nikdy neublížil, je spíš plachý, náhubek nepotřebuje - ale co kdyby přece jen někdo chtěl, aby ho měla?
