Článek
Poslanec Josef Flek (STAN) si jako svoje téma vybral regulaci energy drinků. Viz popisnou reportáž ČT 24.
Česká televize mě na toto téma pozvala do diskusního pořadu Události, komentáře. Mým oponentem byl prof. Jan Pirk, kardiochirurg a senátor za TOP 09 / Spolu.
Původně jsem myslel, že pořad se bude více týkat regulace slazených a kofeinových nápojů obecně (nejen pro děti), takže většinu přípravy jsem strávil četbou studií slovenského think-tanku INESS. Ten vydal v roce 2019 studii Trpká daň z cukru a v roce 2023 rozšířenou a aktualizovanou Sladké daňové pokušenie: Daň z cukru zúži vašu peňaženku, ale nie postavu.
Studie jsou velmi kvalitně zpracované, zaujal mě mexický případ, kde vládní web tvrdil, že zdanění cukru povede ke snížení míry obezity. Míra obezity se zvýšila. :)
Citace ze studie:
Zaujímavou kapitolou v tomto smere je Mexiko. V krajine prebehla významná kampaň za spustenie tejto dane, podporená kvantitatívnymi cieľmi na základe vedeckých štúdií. Ako ilustruje nasledujúci obrázok na stránke Národného inštitútu verejného zdravia36, mexickí odborníci si boli tak istí výsledkami vedeckých štúdií, že na stránke ešte stále deklarujú, že 10% daň na sladené nápoje zníži mieru obezity o 2,5% do roku 2024.
Mnohé štúdie poukazujú práve na Mexiko ako na príklad, kde po zavedení klesla spotreba časti sladených nápojov. Ako sa to ale prejavilo na miere obezity?
Dva roky po zavedení dane bola podľa databázy OECD nameraná (nie reportovaná) miera obezity v Mexiku 33% (2016). V roku 2020 však dosiahla miera obezity 36%. Dá sa s pomerne veľkou mierou pravdepodobnosti predpokladať, že očakávaný cieľ sa nepodarí naplniť. Naopak, miera obezity v krajine bude vyššia, ako bola v čase zavedenia dane. (zvýraznění v původní studii)
Velmi zajímavé (i když samozřejmě perfektně logické) pro mě bylo zjištění o značné nelinearitě nákladů obezity. Opět citace ze studie:
Problém tohto správania vzniká len vďaka existencii povinného zdravotného poistenia, ktoré neumožňuje prenášať rizikové správanie do ceny zdravotného poistenia. Takto vzniká priama externalita, keďže morbídne obézni poistenci (nad 40 BMI) sú takmer o 100 % drahší ako zdraví32, a tieto náklady financuje zvyšok pracujúcej populácie. Tento transfer je možný len vďaka nútenému prerozdeľovaniu prostredníctvom zdravotného poistenia.
Tu však treba upozorniť, že závislosť medzi obezitou a zdravotným stavom nie je lineárna. Teda každý dodatočný kilogram nadváhy má iný dopad, ako ten predchádzajúci. Nemecká štúdia33 z roku 2011 na takmer 7000 jedincoch prišla k záveru, že kým zdravotné náklady na ľudí na hrane medzi nadváhou a obezitou (s BMI 30)34 –sú vyššie o 15 %, pre ľudí s BMI 40 to bolo +64 % a pri ľuďoch s extrémne vysokým BMI 5035 to je až +160 %. Štúdia však priznáva, že odhad nákladov pri BMI vyššom ako 40 je už značne nepresný36. Záver štúdie bol však jasný – kým plošné znižovanie BMI populácie prinesie mierne zníženie nákladov na zdravotnú starostlivosť, najväčší potenciál, alebo „hodnota za peniaze“ sa skrýva v cieľovaní najviac obéznych jedincov.
Nelze tedy prostě říci, že spotřeba cukru vytváří náklad na veřejné zdravotnictví, a proto je nutné ji zdanit. Jak vidíme na grafu výše, lidé s BMI do 40 jsou pro zdravotní systém výrazně levnější. (BMI nad 40 pro 180 cm vysokého člověka znamená hmotnost 130 kg nebo hmotnost 102 kg pro 160 cm jedince.) Z hlediska výdajů veřejného zdravotnictví je tedy mnohem efektivnější dostat lidi pod hranici BMI 40, ne bojovat s cukrem pro všechny.
Konzumace kalorií navíc neznamená, že nebudou spáleny. Muži spotřebují víc kalorií než ženy, dělníci víc než někdo, kdo „bere velký peníze a škrábe se v uchu“, aktivní sportovci více než gaučisté. Daň z cukru však zatěžuje všechny stejně, ať už kalorie spálí, nebo ne.
Tuto „externalitu“ navíc uměle vytvořil stát nesmyslným zdravotnickým systémem, a může ji jednodušše odstranit tím, že dovolí zdravotním pojišťovnám cenou pojistného motivovat lidi k lepšímu zdravotnímu stylu. Jinak se po dani z cukru dočkáme daně z tuku, daně z masa, daně z kofeinu, daně z příliš malého počtu kroků, které nahlásí náš telefon… (Nemluvě o tom, že stát je skrz incentivy v politickém kalkulu mimořádně nevhodně incentivizovaný hledat skutečnou zdravotní efektivitu oproti politické.)
---
Co ale s těmi energetickými nápoji pro děti? Níže pod záznamem debaty trochu rozvedu argumenty, protože v pořadu na ně nebyl čas:
Děti jsou jiná kategorie spotřebitelů. Jednak je má půl dne na starosti stát ve veřejných (nebo aspoň státem certifikovaných) školách a jednak uznáváme oprávněnost, a dokonce povinnost státu zasahovat vůči škodlivému domácímu prostředí.
Proto si myslím, že stát může zcela legitimně zakázat prodej daných nápojů ve školách a zřejmě může zakázat prodej dětem do 15 let vůbec.
Avšak obecný zákaz prodeje nemá vůbec žádnou šanci uspět. K dohledání jsou různá čísla, např. na webu Státního zdravotního ústavu se praví: „Ve studii téměř 40 % žáků ve věku 13 let a 85 % žáků ve věku 15 let potvrdilo zkušenost s kouřením, rozdíly mezi chlapci a dívkami nejsou výrazné. Alespoň jednou za týden kouří každý šestý 15letý žák bez ohledu na pohlaví.“ V debatě jsem citoval jiná čísla z článku na webu CNN Prima News (který cituje Souhrnnou zprávy o závislostech v ČR z roku 2022). Na přesných číslech však tolik nezáleží. Nikdo příčetný přece nemůže zpochybnit, že získat cigarety, alkohol nebo marihuanu není pro české teenagery složité. (Může to zpochybnit jenom někdo, kdo je úmyslně slepý a hluchý k faktům, jako v tomto případě prof. Pirk.) Co prevalenci u teenagerů omezuje, je výchova a u mladších ročníků dohled dospělých jednak nad jejich chováním a jednak nad jejich peněženkami.
Rozšiřovat regulaci i na mladistvé do 18 let mi připadá jako skutečné vítězství zaslepené dogmatičnosti nad jakoukoliv racionalitou. Naopak nákup cigaret a alkoholu by měl být legalizován i pro mladistvé, aby se legalizoval stav, který je každodenní realitou ve všech koutech naší republiky.
Hlavní je stejně to, čím se děti stravují doma. I kdybychom nakrásně uměli zajistit, že si žádné dítě nekoupí žádný energy drink, nezabráníme nijak tomu, aby děti doma nepily cokoliv od Primu přes Coca-Colu přes džusy až po přeslazený čaj a zajídaly bůčkem, klobásou a frgálem. Zcela upřímně pochybuji, že existuje dítě, které je obézní navzdory racionální výživě v rodině.
Regulace jednoho statku má také obvykle za následek, že se spotřebitel přesune k neregulovanému (nebo méně zdaněnému substitutu). A pokud děti chtějí více kofeinu a cukru, zcela jistě přijdou na to, kde si jej obstarat.
Zákaz reklamy nebo regulace influencerů těžko může v dnešním globalizovaném světě fungovat.
Znovu a znovu se tedy dostáváme k tomu, že zodpovědnost leží na dospělých lidech, kteří mají děti na starosti. Primárně na rodičích, sekundárně na učitelích a terciárně na vedoucích v odpoledních kroužcích.
Poslanci si tak mohou zapsat zářez, že „konali dobro“, dopad na skutečný svět však bude zcela marginální.
PS: Neskutečně vtipné mi připadají tyto argumenty od prof. Pirka, který je čestným znalcem a ambasadorem plzeňského Prazdroje a který v pandemii zlehčoval dopady covid-19.
---
Autor Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu
