Článek
„Byly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší, byl to věk moudrosti, byl to věk pošetilosti, byl to čas světla, byl to čas temnoty, bylo to jaro naděje, byla to zima beznaděje,“ praví se na začátku historického románu Příběh dvou měst od Charlese Dickense.
Daron Acemoglu a James Robinson začínají svoji knihu Proč státy selhávají dokonce příběhem jednoho města. Až do roku 1918 bylo město Nogales na dnešní americko-mexické hranici jedním městem. Po bitvě mezi americkou armádou a mexickou milicí tohoto roku však město rozdělila zeď, a tak dnes máme Nogales v Arizoně a Nogales v Mexiku. Obě města mají kulturně stejné obyvatelstvo, do značné míry dokonce shodné předky nebo stejné klima a stejné nerostné bohatství. Pokud by na prosperitu měly největší vliv tyto věci, pak by obě města musela být stejně bohatá. Avšak není tomu tak, americký Nogales je (samozřejmě) mnohem bohatší než ten mexický.
Výzkum Acemoglua, Johnsona a Robinsona si klade otázky, proč to tak je, a odpovídá na ně. Stejně tak se můžeme ptát, proč je takový rozdíl mezi Severní a Jižní Koreou, mezi Západním a Východním Německem nebo mezi Čínou a Hongkongem.
Laureáti letošní Nobelovy ceny za ekonomii docházejí k tomu, že příčinou (nikoliv pouze korelací) prosperity jsou dobré instituce, sami je nazývají inkluzivní instituce. Co si představit pod takovými institucemi?
Např. stabilní demokratickou vládu, jejíž politici neberou úplatky. Nebo tržní ekonomiku se silnou ochranou vlastnických práv. Soudní systém, který rychle a předvídatelně vymáhá smlouvy. Trestání těch, co páchají zločiny. A tak dále. Zkrátka režim, který – byť není dokonalý a stále ho můžeme vylepšovat – považujeme ve vyspělých zemích za samozřejmý.
A jaké instituce panují v zemích, které neprosperují? Autoři je nazývají extraktivními institucemi. Z rozhovoru s Daronem Acemogluem:
„Pokud mám politickou moc a bojím se, že zbohatnete a budete mě politicky napadat, pak pro mě má velký smysl vytvořit soubor institucí, které vám neposkytují bezpečná vlastnická práva. Pokud se bojím, že budete zakládat nové podniky a přitahovat ode mě pracovníky, dává mi velký smysl regulovat vás takovým způsobem, který zcela zabíjí vaši schopnost růst nebo podnikat inovace.
Pokud se tedy skutečně bojím, že kvůli vám přijdu o politickou moc, dostávám se skutečně k politice institucí, kde logiku nemají ani tak ekonomické, ale politické důsledky. To znamená, že řekněme při úvahách o nějaké reformě většinu politiků a mocenských elit ve společnosti ve skutečnosti nezajímá, zda se díky této reformě bude mít lépe obyvatelstvo jako celek, ale zda jim to usnadní nebo ztíží udržení se u moci.
To jsou otázky, které se stávají prvořadými, pokud chcete pochopit, jak tyto věci fungují.“
Letošní cena se zřejmě odlišuje od většiny předchozích tím, jak je výzkum nobelistů přístupný veřejnosti. V knihách, které jsou také přeloženy do češtiny, autoři vysvětlují a prohlubují poznatky, ke kterým došli ve svých akademických článcích. Kniha Proč státy selhávají je celosvětový bestseller. Navazující kniha Úzký koridor je taktéž velmi populární, i když Proč státy selhávají asi nepřekoná. Tyto dvě knihy napsal Acemoglu s Robinsonem. S Johnsonem pak napsal třetí knihu, která vyšla česky, a to Moc a pokrok.
Klíčovými akademickými články této trojice autorů jsou tzv. AJR 2001 a AJR 2002, The Colonial Origins of Comparative Development: An Empirical Investigation a Reversal of Fortune: Geography and Institutions in the Making of the Modern World Income Distribution.
Článek o úmrtnosti osadníků „settler mortality“ (AJR 2001) ukazuje, že tam, kde se evropští osadníci potýkali s vysokou úmrtností, zakládali exktraktivní instituce. Tam, kde byla úmrtnost nízká, kopírovali evropské instituce. Tyto výchozí podmínky podle autorů přetrvávají dodnes.
Článek AJR 2002 ukazuje, že mezi bývalými koloniemi jsou nyní relativně chudá ta místa, která byla v roce 1500 relativně bohatá. Kolonizátoři zřídili v původně prosperujících místech horší instituce, aby z nich vytěžili zdroje.
Douglass North získal v roce 1993 Nobelovu cenu za stejnou věc, dalo by se říci. AJR však do těchto témat přinesli nástroje teorie her, která se prosadila v 80. a 90. letech.
Brian Albrecht, hlavní ekonom v International Center for Law & Economics, dodává: „V této nobelovce nejde o to, zda mají AJR všechny odpovědi správně. Nemyslím si, že by někdo řekl, že odpověď je stoprocentně kladná. Jde o otázky, které si kladli, a o nástroje, které vyvinuli.“
Letošní Nobelova cena za ekonomii kombinuje ekonomické poznatky s politickovědními a historickými. Dá se říct, že v mnohém navazuje na loňskou nobelovku pro ekonomickou historičku Claudii Goldinovou.
Simon Johnson je rovněž autorem významných knih o bankovnictví a financích, včetně knihy White House Burning: Our National Debt and Why It Matters to You. James Robinson je autorem publikací o africkém rozvoji a kolonialismu a obecněji o africkém rozvoji.
Avšak zdaleka největší hvězdou letošních laureátů je Daron Acemoglu, druhý nejcitovanější žijící ekonom. Je to Chuck Norris ekonomie, v průměru napíše pět impaktovaných článků ročně a zabředává do velmi různorodých témat. Je také autorem významné učebnice o ekonomickém růstu.
Narodil se v Istanbulu jako Acemoğlu, ale sám svoje jméno uvádí bez diakritického znaménka. Titul Ph.D. obdržel v 25 letech a jakožto naturalizovaný Američan je dalším příkladem prospěšnosti imigrace pro migranta, tak pro přijímající zemi.
Pro trochu kritiky na závěr viz např. papery Glaeser et al. (2004) nebo Albouy (2012). A jakkoliv je Acemoglu skvělý ekonom, jako komentátor je horší. Jeho názory na AI spojují skoro všechny ekonomy do opozice, nesouhlasím s jeho postojem k bitcoinu, bohužel nepochopil Hayekův argument o využití znalostí ve společnosti a jeho stanovisko ke svobodě slova pokládám vyloženě za nebezpečné.
Knihu Proč státy selhávají si určitě přečtěte.
Acemoglu přednesl také krátký příspěvek pro Studenty za svobodu:
A povídali jsme si o něm s Markem Hudíkem v našem podcastu:
Článek do značné míry čerpá z článků Alexe Tabarroka a Briana Albrechta.
---
Autor Martin Pánek, ředitel Institutu liberálních studií
