Článek
Vojenský historický ústav vyčíslil, že mezi lety 1964 až 1989 zemřelo 3843 mužů, když sloužili Československé lidové armádě. Přišel s tím před časem server info.cz s tím, že číslo obětí komunistické vojny je ohromující. „Když si vzpomenu na šikanu a další zvrácenosti, které byly prakticky na denním pořádku, tak se tomu vůbec nedivím. Ještě, že nebyla žádná válka, to by nás pokosili jako panáky na střelnici,“ přidává své vzpomínky Alois Kratochvíl, který sloužil u radistů.
Museli jsme olizovat zem
Z logiky věci je prací vojáka boj. V případě armád, které slouží jakékoli diktatuře, je tu ještě další aspekt - vymývání mozků a potřeba utužit doktrínu. „Socialistické ideály nám byly servírovány neustále. Na každém kroku jsme viděli, jak máme budovat vlast a vzepřít se imperialismu. Dnes je to směšné, ale v té době to hodně lidí bralo hodně vážně,“ vysvětluje Kratochvíl.
Sám si prošel šikanou, která podle něj byla naprosto běžná součást vojny. „Dneska by mladí kluci koukali, co všechno jsme museli snášet. Zase se na to ale musíte dívat v kontextu doby - dnes je odporné, když vás někdo nutí olizovat zem a skříňku. Ale tenkrát to někomu říct nešlo, nikdo by to neřešil.“
Střelba ostrými po vlastních
Podle Vojenského historického ústavu například jen v letech 1966/67 zemřelo při výkonu vojenské služby či v přímé souvislosti s ní neuvěřitelných 278 mužů. A podle výše uvedených dat evidentně nešlo o nic zvláštního. „Vzpomínám, že jsme měli jednoho pošuka, který neměl problém při střelbě ostrými začít pálit všude možně. Měl z toho hroznou srandu a vyřvával, že takhle by si poradil se všemi, kdo by na něj šli. Byl zázrak, že někoho z nás netrefil,“ přidává historku Kratochvíl.
Nejhorší podle něj nebyli vysocí velitelé, ale svobodníci a desátníci, kteří ještě nedávno sami dostávali od „mazáků“ co proto. „Kupodivu nejčastěji na nás machrovali Slováci. Nevím, jestli si tím léčili nějaký komplex méněcennosti. Každopádně nikdy nešli daleko pro ránu nebo nesmyslné příkazy.“
Komunisté jsou zlo
Kratochvíl se dodnes s několika lidmi z vojny stýká. Jiní už zemřeli, nebo nechtějí mít s bývalými kamarády nic společného. „Jednoho kluka vojna totálně semlela. Stal se z něj vystrašený blázen, nevím, jak jinak to nazvat. Děsil se třeba chvíle, kdy půjde na ulici kolem vojáka. Tak moc ho to dostalo.“
Sám na sobě nikdy nic zásadního necítil, nemyslí si, že by ho služba vlastni jakkoli poznamenala. „Že jsou komunisté zlo, to jsme věděli už tenkrát. A nic se na tom za ty roky nezměnilo.“
