Článek
Učitelka si mnohdy nepamatuje ani jména dětí, které učí. Hodnotí děti podle toho, které si zapamatuje. Třeba kluka, který nic neví a stále okupuje její stůl a na všechno se stále dokola ptá. Jiní mají v žákajdě samé jedničky a rodič se jen diví, když přinesou dvojku na vysvědčení. Dítě pláče. Rodič jde jednat do školy, ale není to žádný bijec. Ptá se pouze, jak je možné, že jeho dítě z průměru 1.00 dostalo výslednou dvojku. Inu, paní učitelka měla velké soukromé problémy, musíme to chápat. Třídní to prověří. A v zápětí se rodič dozvídá, že jakýmsi omylem byly do žákovské zapisovány pouze jedničky, ale ty horší známky ne. Boj je marný. Učitelský sbor je silný a má také vedení, které se za kantora postaví. Přece o nic nejde. Je to jen třetí třída. Jenže dítě cítí nespravedlnost a rodič bezmoc. Nedokázal vybojovat spravedlnost pro své dítě.
A pak přijde den, kdy dítě jde do školy po nemoci. Přijde ke své třídě před osmou hodinou, ale nikdo tam není. Je osm hodin, není ani jeden spolužák, ani učitelka. Dítěti je to divné, pídí se dál. Dozvídá se, že jeho třída odjela už v sedm hodin od školy na jakýsi jednodenní výlet nebo exkurzi. Je odesláno za svojí třídní, která ve škole zůstala, na výlet neodjela. Učí v jiném ročníku, nevadí. Dítě je hodné, sedí a poslouchá výklad, který mu nic moc neříká. Pochopitelně také střídá třídy podle toho, kde zrovna učí jeho třídní. Jeho výuka má končit ve 14.10, ovšem třídní učitelka končí už ve 13.20. Co dál? Dítěti je 12 let, je šikovné a spolehlivé. Domů pochopitelně už dávno chodí ze školy samo, jenže může odejít až v době, kdy má skončit svoji výuku. To je v 14.10. Paní třídní učitelka ovšem končí s výukou už v 13.20 a dítě samotné pustit podle nějakých pravidel nesmí. Zavolá matce a rovnou ji sekne. Já tady s ním dýl nebudu. Jdu domů, končím. Přijďte si pro něj. Koukáte jako blázen, pochopitelně jste nevěděli, že ten den má být nějaký výlet, je jasné, že uzdravené dítě by jelo také, šlo o nějakou exkurzi a peníze roli nehrály. Jenže celá třída mezitím odjela a dítě je někde napospas byrokracii. Domů odejít samo nesmí, ačkoliv už nějaký ten rok chodí samo ze školy běžně, a učitelky, mimo jiné přímo třídní učitelka, tam s ním prostě déle nebude. Třídní jde domů a přes to vlak prostě nejede. Děcko není možné umístit do jiné třídy, aby tam přečkalo tu zbylou vyučovací hodinu. Nejde nic, než že si pro dítě přijdete a odvedete si ho sami. Třídní je naštvaná, kluk měl být pryč na exkurzi a místo toho ho má ona na starost. Chce jít domů. Dítě prý opravdu není kam dát, na tu jednu vyučovací hodinu, aby mohlo potom jít samo domů v čase, kdy běžně končí. Takže vám nezbývá nic jiného, než ukončit práci a letět do školy, odvést si to veliké dítě domů a zase zpět do práce a nadělat tu mezeru, kdy jste převáděli téměř puberťáka 400 m k domovu. Jenže jste kvůli tomu běželi skoro 2 km a dostali jste kázání, jak máte být v obraze a dítě vypravit na výlet. Opravdu, že bych děcko na ten výlet vypravila sakra ráda, vždyť tohle řešení nikomu radost neudělalo. Synovi bylo líto, že si neprohlédl zevnitř elektrárnu, moje pracovní doba se natáhla o hodinu a půl a paní třídní měla vztek, kolik jsme jí přidělali problémů. Nemohla pochopit, že nelétám na létajícím talíři a ani neřídím to blbé auto a než mi zavolala a já poslušně naklusala do školy, uběhla téměř půl hodina. Vyčetla mi, že mohla být dávno doma a dala mi to pořádně sežrat. Já v práci ztvrdla do pěti, ale to nikoho nezajímá.
