Článek
To, že na sociálních sítích často útočí o generaci starší ženy na dnešní matky, jsme si tak nějak už zvykli. Je to smutné, ale je to tak. Horší je, když na sebe útočí dnešní matky navzájem. Obvykle ty, které mají vyšperkovanou domácnost, sebe jako ze škatulky a stíhají vše, co potřebují, nedokáži pochopit, že taková nemůže být každá matka. Prostě nemůže. A proč? Protože každá máma má úplně jiné podmínky.
Máme tady dva příběhy. Dvě ženy podobného věku, prvorodičky, se stejně starým miminkem. Obě mají manžela, který pomáhá. Obě své dítko nade vše milují. Takto to vypadá, že obě mají stejné podmínky. Ale! Byť ten základ mají opravdu stejný, ve skutečnosti podmínky nemůžou mít rozdílnější. A tím je miminko.
Aneta má v náručí své roztomilé miminko. Konečně se probudilo a ona se s ním může pomazlit. Spalo dlouhé tři hodiny, ona mezitím poklidila, zacvičila si, uvařila jídlo a zbyl i nějaký ten čas na čtení knihy. Od porodu přečetla už tři. Dopoledne věnovala procházce, kde miminko spokojeně spalo v kočárku a najeli tak 8 km, takže poporodní kila jdou dolů jedna báseň. Odpoledne se vrátí z práce manžel, který si miminko převezme a pohraje si s ním. Aneta se tak opět může věnovat domácnosti a pak se s kávou a pleťovou maskou uvelebit na pohovce. Blíží se čas koupání. Společně své miminko vykoupou a je čas jít na kutě. Aneta si se synkem zaleze do postele a uspí ho do půl hodinky kojením. Přenese jej do postýlky a hurá, už mají celý večer s manželem pro sebe. Miminko se totiž probudí za noc maximálně 1× (v ty horší noci dokonce 3×!, ale to pak druhý den Aneta padá na ústa) na kojení, kdy po nakojení opět hned usne a Aneta s ním.
Nyní je ale čas na relax ve vaně a věnování se své druhé polovičce. Je tak šťastná. Nechápe, proč si ostatní matky pořád tak stěžují. Jestli nestíhají vařit, starat se o domácnost, o sebe a vztah s manželem, tak jsou prostě jen líné nebo neschopné. Vždyť miminka jen spí, papají a je nutné je přebalit. Nic víc. Ona sama se i kolikrát nudí. Aneta se nikdy necítila tak odpočatá jako teď. Zato když chodila do práce… Už teď se těší na víkend. Mají v plánu menší výlet a pak oběd na zahrádce v restauraci a kávu v jejich oblíbené kavárně. Miminko návštěvu těchto zařízení jistě prospí jako vždy, maximálně se probudí a bude koukat, Aneta jej zabaví hračkou.
Unavená Linda má v náručí své vysněné miminko už několik hodin v kuse. Snaží se jej uhoupat a utišit, bohužel neúspěšně. Zkoušela kojit, hopsat na míči, kapičky proti nadýmání, nošení, chození sem a tam. Nic. Miminko nespí a pláče. Linda, která si už tři týdny neumyla hlavu, pláče s ním. Je zoufale nevyspalá, od porodu toho moc nenaspala. Miminko pláče i v kočárku, nemá ho rádo, Linda se synkem musí být neustále zalezlá v posteli a kojit ho, aby aspoň na chvíli neslyšela ten nervy drásající pláč. Když miminko konečně usne na svou pověstnou půlhodinku, nemůže se od něj Linda hnout, jinak by bylo hned zase vzhůru a zase by plakalo. Potřebovala by nutně do sprchy, potřebovala by se pořádně najíst, místo toho opět sahá po sladkém, aby doplnila tolik potřebnou energii a něčím zaplácla žaludek. Nevyspáním, sladkým a absencí procházek a pohybu, nejdou ani poporodní kila dolů, to jí také na náladě nepřidá.
Když se manžel vrátí z práce, okamžitě si miminko převezme a Linda má tak krátkou chvíli pro sebe. Tak strašně by chtěla spát, ale měla by se také vysprchovat a umýt hlavu. A taky poklidit a uvařit. Rychle tedy alespoň skočí do sprchy, vlasy počkají na jindy, a pak zaleze do postele, aby se aspoň trochu prospala. Doma není navařeno, uklizeno, Linda je rozcuchaná a vyčerpaná, velice touží po spánku, domácnost musí počkat. Sotva zavře oči, je čas na další kojení. Posléze spolu s manželem miminko vykoupou a je čas se připravit na další noc - vstávání a kojení co půl hodiny až hodinu. Občas vydrží spát i dvě hodiny v kuse. Když se miminko podaří uspat před desátou hodinou, je to pro ně velké vítězství, většinou ale usíná mezi jedenáctou a půlnocí. Linda jde hned do postele s ním, s manželem si v klidu nepopovídali ani nepamatuje. Tolik jí chybí, ale taky jí chybí spánek. Sotva zavře oči, opět ji probudí hlasitý pláč. Cože? To už uběhla hodina? A nyní začíná kolotoč kojení a uspávání, které trvá hodinu až dvě. A za hodinu až dvě je znovu vzhůru a zase kojení a uspávání hodinu až dvě. Linda potají pláče vyčerpáním. Prosím, spinkej… Jak může být tak neschopná? Vždyť ostatní mámy jsou tak usměvavé, vše stíhají, vypadají dobře a ona? Troska, vrásky, šedivá pleť. Je jako poustevník, protože je s miminkem pořád zavřená doma. Nechápe, že někdy mohla být z chození do práce unavená.
Na těchto dvou příbězích vidíme, že nelze mámy dělit na ty neschopné a líné a na ty, které vše stíhají a mají sebe i domácnost jako ze škatulky. Můžeme je maximálně dělit na ty, které si vylosovaly spavé a klidné miminko netrpící na bolení bříška a na ty, které si vytáhly nervózní, uplakaná, nespavá miminka, která může trápit právě i to bříško.
Je stará známá věc, že když má člověk dostatek spánku, je svět růžovější a daleko lépe zvládá každodenní překážky než ten, který dlouhodobě trpí spánkovou deprivací. Proto, prosím, mámy, nesuďme se navzájem. Vy, které máte miminko jako Aneta, jste si jisté, že byste vše perfektně zvládaly, i kdybyste měly miminko jako Linda? Odpovím za vás. Ne.
