Článek
Nechci kočky vynášet do nebes, ale porovnáme-li jejich předpokládané IQ s lidským, je zřetelně menší mezera mezi praktickými projevy jejího chování než u lidí ve stejné oblasti. Uvědomuji si, že inteligence řady lidí není ani vysoká a ani zářivě funkční, ale pořád je natolik nahoře, aby jejich projevy byly o několik řádů lepší než u koček. Přesto u nich patrně nenajdeme něco, co bychom mohli označit jako nerozumné chování. A co lidé?
Naopak rodiče se na něj a na jeho opak docela často odvolávají. Chybou v jejich přístupu je, že málokdy svoje požadavky dětem dostatečně vysvětlí. Není divu, že ony i přes snahu nevidí dost silný smysl v nabízených či přímo stanovených a nařízených formách chování. Pokud bych měl použít konkrétní příklad, tak kočka nedělá nic zbytečně. Možná i proto má tolik volného času a může velkou část dne proležet. Jestliže se má pokročit ještě dále, koťata kromě úvodních dnů své existence nemají nadměrnou ochranu. Usměrnění ze strany matky postupně řídnou, až se skoro zcela vytratí. Ba byl jsem svědkem, jak je kočka vyhání z hnízda. Myslím, že kdyby mohla, řekla by jim: „hele, už jste tady dost dlouho, běžte si někam jinam, něco se tam naučte a vraťte se. Pak mi řeknete a já si vás vyzkouším“.
A jak si počínají lidští rodiče? No zdá se, že děti jsou také poučovány a směrovány. Vždyť rodiče přece nejlépe vědí, co je pro ně nejlepší. Problémy však jsou dva a možná snad i tři. Prvním je, že slovní produkce je příliš mnoho. Druhý zní, že srozumitelnost není pokaždé na odpovídající úrovni. Jako třetí vidím, že z jejich rad, pokynů, instrukcí a doporučení nevybřednou ani dosažením dospělosti, ani když se ožení a vdají, dokonce ani po narození vlastních potomků. Ba spíše mohou očekávat, že se budou ještě častěji než dříve dozvídat, jak něco dělají chybně, že si mají dát větší pozor a někdy se také dozvědí, jak jsou i přes relativně vysoký věk nešikovní, nedbalí, nepozorní a dokonce neschopní. Kočky se chovají jinak - trénují svoje děti, dají jim nutný základ a nejkratší a nejefektivnější cestou je vedou k cíli, kterým je obstát ve světě. Nedat se, poradit si, vyřešit, zvládnout, uživit se, vyhrát…
Jsou dospělí lidé zrovna tak moudří a počínají si stejně? Spíše bych řekl, že pod zástěrkou a/nebo pod otevřenou deklarací „nejlepších úmyslů“ nabízejí, poskytují a uskutečňují svou péči v celém pozitivně negativním spektru, tj. bez ohledu zda ji někdo vůbec chce, jestli s ní souhlasí a líbí-li se mu či nikoli. Prostě rodiče opravdu vědí „nejlépe“, co jejich děti potřebují. Odtud je krátká cesta, aby naprosto za vše nesli osobní odpovědnost, aniž by jakkoli rozhodoval věk dětí. Zatímco kotě se učí běhat, dítě slyší - „neběhej, ať neupadneš“, lézt na strom v. „nelez tam nebo spadneš“, lovit v. „počkej, já ti to nakrájím“ třeba ještě v době povinné školní docházky. Příliš dlouho se dodržuje zásada, že nůž nepatří dětem do rukou. Zkuste koťatům vysvětlit, že mají mít po dlouhé týdny zatažené drápky. Mimochodem, neměli bychom se pak divit, že děti neumějí ani v 9 letech věku krájet při obědě maso. Než aby zažili neúspěch před očima kamarádů a kamarádek a/nebo vynakládali z jejich pohledu moc energie, „raději“ maso a někdy i celý oběd vyhodí. Následuje obvyklá cesta ke zdroji něčeho sladkého s následnými zdravotními důsledky. Vskutku „rozumná“ cesta ze strany rodičů, že? Dopady na sebe nenechají dlouho čekat. A zase připomenu odlišnost v úrovni IQ.
Nastolený systém „zdárně“ postupuje dál. Rodiče za svoje děti dělají skoro všechno, nenechají je vykonávat skoro nic samostatně, berou jim právo rozhodovat i v tzv. malých záležitostech. Děti se postupně vypracují (nebo poklesnou?) na úroveň, kdy skoro nic nemusejí. Mají jen školní úkoly a povinnosti, které soudě podle praktických konkrétních výsledků plní spíše slabě až mizerně. Nejlepším důkazem je, jak málo dnes stačí umět na jedničku. Před 20 - 30 roky šlo o horší dvojku a/nebo o lepší trojku. Kdo nevěří, může se zeptat starších a zkušenějších příslušníků pedagogického sboru. I oni byli nuceni ustoupit od rozumných kočičích způsobů. Dokonce lze slyšet občasné poznámky o zpronevěření se svému profesnímu poslání. Všichni se tak více či méně ne/uvědoměle podílejí na zpoždění vývoje dítěte a brání jeho přirozenému vývoji. Na druhé straně kočky nelze než pochválit!
