Článek
Rádi se ovšem otevíráme i jídlům z jiných zemí, na cestách ochutnáváme, a dovážíme si domů receptury. Některá jídla u nás už zdomácněla a mladá generace jim dává dokonce přednost před klasickou českou kuchyní.
Co říkají cizinci na naše české klasické pokrmy?
Největší klasikou bych asi nazvala svíčkovou. Ačkoliv je jasné, že z pravé svíčkové ji už nikdo nedělá, ale volí pěkný kousek zadního hovězího, je to omáčka, kterou většinou nikdo nepohrdne. Má to trochu háček, protože každé kuchařce vyjde omáčka chuťově celkem odlišná. Pokud ji připravuji doma, musím použít hromadu zeleniny, pořádný kus masa a ten největší hrnec. V hospodách jsem si ji už dávno přestala dávat. Dělají ji sladkou a to mě prostě nechutná. Naše rodina na sladkou svíčkovou stavěná není.
Tváří se trochu podezíravě na knedlíky, připouštějí, že chutná lépe, než vypadá, a potěší mě strávník ze Saudské Arábie, který konstatuje, že omáčka je velmi sladká. Ten by si u mne pochutnal více. Australan nechápe brusinky, chybí mu hranolky a zelenina. Nechutná mu. Vietnamka si trhá knedlíky hůlkami, ale pokrm jí velmi chutná. Celkově svíčková ovšem prošla, až na nespokojeného Australana. Ten by raději steak nebo hamburger.
Tu poznává ruská konzumentka, někdo z ní cítí kari nebo koriandr. Největším kulinářským neumětelem se opět prokazuje obyvatelka Austrálie Vanessa, která přirovnává gulášovku k vietnamské polévce, údajně jsou naše jídla velmi podobná. Ind by si rád ohřál rohlík, Ital je nadšený, Rusce chutná, Pro Vanessu je čilli moc slabé a brambory jsou málo sladké, rohlík moc suchý a chybí tomu kokosové mléko. Ind by tam přidal ještě květák a česnek, talíř vymlaskl do poslední kapky, ale přiznal se, že to bylo zdvořilostní gesto, že se s tím vůbec někdo vařil a příště by si to už nedal.
Izraelec je zmaten a nechápe, jestli rizoto obsahuje rýži, největší stravovací podivínka je opět z Austrálie, má přesný rozpis co a kdy může jíst, hrášek považuje za wasabi a jídlo si nechává údajně k večeři, protože je teprve jedenáct hodin a ještě jíst nemůže. Starší dáma z Nového Zélandu cítí z rizota sex a vášeň, ale nakonec jí rizoto chutná jako mrtvá vačice. Izraelec vybírá pouze kousky kuřecího masa.
Strávník z Maurícia je nadšený, poznává kachnu, zelí i knedlíky, svítí mu oči, bramborové knedlíky mu přijdou dost tuhé, raději by houskové, ale jinak mu chutná a přeje si pivo na zapití. Filipínka chce místo knedlíků rýži, bohužel rýže není, což až tak nevadí, protože kačena je skvělá, a filipínská degustátorka chytne labužnicky stehno přímo do ruky a okusuje ho. Belgičanka si vyžádala hranolky místo knedlíků, následně už byla spokojená. Australanka je opět nejpodivnější strávnicí, chce BBQ omáčku, ta ovšem není, musí se spokojit s kečupem. Nakonec vyjádří pochvalu, že nečekala, že chudá východoevropská země má tak dobré jídlo. Chutnalo jí maso i čerstvý chléb, rozumějte knedlík. Zelí ne.
Ve všech čtyřech zmíněných dílech se jako nejpodivnější strávníci jevili Australané, ačkoliv se každého dílu účastnil jiný degustátor. Největším sympatizantem české kuchyně byl Chris z Mauricia. Ten byl opravdu při chuti a naší klasice sázel poklony.
Ačkoliv u nás letí čínská bistra, turecké kebabárny, italské pizzerie, hamburgrárny v americkém stylu nebo indické restaurace, nevím kolik českých restaurací by ve světě nakonec slavilo úspěch s naší klasikou.
Dnes jsem vařila koprovku. Strašně jsem si pochutnala. Máte rádi koprovku? Rajskou? A co svíčková? Je lepší ta sladká? Vaříte doma klasiku? A víte, na co se těším letos v Řecku? Na kokoretsi. To jsou jehněčí střeva plněná vnitřnostmi na grilu. Ale ne v nějakém bistru ze zmraženého polotovaru, ale v pravé taverničce vysoko v horách, kde vše připravují podomácku.
