Článek
Anička si už ve dvaceti letech nahmatala v prsu bulku, která byla vyhodnocena jako nezhoubná. Ovšem v roce 2019 ji opět přivedla k lékaři bulka v prsu, tentokrát histologie potvrdila zhoubný nález. Může existovat spojitost mezi nezhoubným nálezem v prsu a následně zhoubným? Nebo snad byla už první bulka zhoubná, ale histologicky špatně vyhodnocená?
Každopádně v roce 2019 se začíná Anička Slováčková léčit se zhoubným nádorem prsu. Postupuje operaci, chemoterapii a ozařování. Je to veliká bojovnice, do všeho jde s odvahou, věří, že její boj musí být úspěšný. Během své léčby je tu stále pro své okolí, dokáže se soustředit na práci, jak jen to jde. Dál hraje v Ordinaci, dál vystupuje. Někdy ji vídáme v paruce, jindy ve slušivé pokrývce hlavy, ale vždy jí to sluší, je usměvavá, milá a přívětivá. Nezahořkla, neuzamkla se ve svém světě, bojuje, a ještě dokáže sama dávat radost.
Po nějakém měsíci se i já dovídám stejnou diagnózu. Na rozdíl od Aničky jsem velice pesimistická. Mám strach. Ne z léčby samotné, ale z onemocnění jako takového. Z konce života, ze smrti. Anička je mojí vzpruhou, mým idolem, obdivuji ji. Je skvělá. Věřím, že Anička to zvládne, a když ona, třeba i já. Ale strach mne válcuje. Chci ještě žít, ale bojím se, že vše už končí. Anička ne, je úžasná. Já jdu k zemi a potřebuji antidepresiva, stálým vzorem je mi Anička. Ta krásná čistá duše, ta mladá dívka, která se vůbec nebojí a bojuje jako lev.
Jak jsem objevila svůj nádor
Absolutně nevím, jak mi tam to monstrum mohlo narůst. Žádné problémy jsem neměla, pravidelně jsem absolvovala mamograf a do další návštěvy, které byly v intervalu dvou let, mi zbývalo ještě několik měsíců. Je možné, že před rokem a půl jsem měla prso ještě zdravé? Nebo tam už nádor byl, ale mamograf ho nezachytil? Nebo snad lékaři vyhodnotili špatně záznam z mamografu?
A jak jsem na nádor přišla? Dvakrát po sobě mě po ránu před úplným probuzením píchlo zlehka pod levým prsem. Poprvé jsem se jen převalila, podruhé jsem si prs prohmatala a zděsila se. Obrovská zatvrdlina velikosti hodně velikého slepičího vejce.
První vyšetření se odehrálo u spádového odborného mamo lékaře. Jeho prsty se bořily do prsu a vší silou ohmatávaly útvar. Bolestí mi vytryskly slzy. Následně jsem se dozvěděla, že zánět to není, ale co to je ukáže až biopsie, kterou on nemůže udělat, protože má snad tlusté nebo slabé jehly, nebo jaké vlastně… Objednal mě „přednostně“ do jiného zařízení, kde po týdnech, kdy jsem došla na řadu, kroutili hlavou, jak je možné, že mi ten dotyčný lékař neudělal biopsii ihned, při takovém nálezu. Opakovala jsem jeho odpověď se špatnými jehlami, lékař málem spadl pod stůl a sestra odvracela tvář. Už z reakce lékaře a snímků mamografu mne mrazilo. Prs byl jako noční obloha se spoustou hvězdiček. Kalcifikace. Tehdy jsem ještě nevěděla, co to je, ale tušila jsem velmi dobře, že je zle. Že toto tam prostě být nemá.
Čekání na výsledky biopsie byly nekonečné, byly to asi nejhorší dny mého života. Navštívila jsem opět svého spádového mamo lékaře, viděl, že se doslova chvěju strachy, potřebovala jsem nějakou odbornou podporu, ale jediné, co jsem se dozvěděla, bylo, že jsem na nervy a mám si vzít Neurol. Prostě když to bude rakovina, tak se to bude operovat a léčit. Odešla jsem jako zpráskaný pes. Po několika dalších nekonečných dnech jsem zvěděla tu krutou pravdu, které jsem se tak strašně moc bála. A jak jsem se tu krutou pravdu vlastně dozvěděla? Zazvonila mi v práci pevná linka, já jí zvedla, protože každou chvíli někdo volal a potřeboval mě, ale tentokrát jsem si vyslechla verdikt. Je to zhoubné, výsledky už přišly. Rovnou jsem vás objednal na onkologii. Chtělo se mi řvát a vyrvat telefon a mrštit s ním o zeď. Brečela jsem, slzy tekly proudem, neměla jsem kam utéct, celá kancelář na mne zírala. Ten doktor věděl, jak se strašně bojím výsledků, byla jsem se sestrami domluvená, že až přijdou, dorazím i s manželem, ne pro něho jsem byla jen holé nic. Ubohá další vynervená rakovinářka, se kterou se ani nehodlal osobně sejít, aby jí to řekl v ordinaci. Vyřízeno po telefonu za dvacet vteřin, už mě vidět nemusel. Byla jsem jedna ze stovek, které to prostě nevyšlo, tak ji poslal na onkologii a měl vyřešeno.
A od té doby mi byla Anička vzorem.
Velká bojovnice, která už podstupovala svoji léčbu, nehroutila se a statečně se prala o svůj život. První chemoterapii jsem nastoupila v půlce února v den svých narozenin, v létě došlo na operaci. V prsu jsem měla asi šesticentimetrový nádor složený ze dvou velice agresivních složek a strašně jsem se těšila, až se toho vetřelce zbavím.
Vše bylo v režii pacienta: „Odebereme celé prso, nebo vyjmeme jen nádor?“ Ptal se operatér. Co já vím, ať mě zbaví toho neřáda, bylo mi to fuk. „Pane doktore, co byste volil vy?“ No asi bych si nechal odstranit celé prso, ve vašem případě je to tak velké, že by z něj stejně moc nezůstalo a bylo by to nehezké.“ „Prso pryč, celé.“ Znělo mé rozhodnutí.
Histologický nález potvrdil to, co říkala už biopsie, navíc v odebraných uzlinách byla potvrzena metastáza. To vše po roce a půl od vyšetření na mamografu v Praze. Po zhojení té dlouho mokvající rány následovala další chemoterapie, ozařování, biologická léčba.
Anička byla v té době pár kroků přede mnou, léčba byla ovšem stanovena individuálně na základě podstaty onemocnění. Stále usměvavá, milá a krásná i bez vlasů.
Optimismus Aničky, té veliké bojovnice mi byl oporou. Myslela jsem na ni, přála ji plné uzdravení a čerpala z jejích úsměvů a optimismu. Obdivovala jsem její chuť neustále pracovat, být mezi lidmi. Já se uzavřela v kruhu své rodiny.
Po roce jsem začínala věřit, že budu mít vyhráno, stejně tak, jako Anička. Už jí rostly vlasy, celá zářila štěstím, které rozdávala i svým fanouškům. Nebyl nikdo, kdo by ji neměl rád. Všichni jí přáli uzdravení a byli rádi, že je z nemoci venku.
Po ukončení léčby jsem byla stále bedlivě sledována. Kontroly po půl roce na spádové onkologii, na onkologii v Praze, kde jsem absolvovala část chemoterapií a biologickou léčbu a také v Protonovém centru, kde jsem byla ozařovaná. Pokaždé mě čekala zevrubná prohlídka, dotazy, co mne trápí, rentgen plic, odběr krve, sono břicha, mamograf prsa zbylého a sono místa po levém prsu. Lékařku zajímá každý detail, každá změna.
Anička musela být také sledována, jenže nádor v plicích byl zřejmě umístěn tak, že ho běžný rentgen nebyl schopen zachytit. Ačkoliv ji trápil kašel, metastázy v plicích zůstaly skryté.
A rok 2023 byl pro Aničku zlomový. Její boj začal nanovo. Tentokrát s mnohem silnějším protivníkem. Přesto jí věřím, je silná, je úžasná. Držím jí pěsti, jak jen to jde, musí, prostě musí zvítězit. Nestraní se, stále pracuje, vystupuje a šíří osvětu, o své nemoci otevřeně mluví, je silná. Poskytuje rozhovory, je usměvavá a vypadá výborně. Ani se nechce věřit, že by byla vážně nemocná, pokud pomineme její holou hlavu. Sama ovšem přiznává, že na tom není kolikrát nejlépe, trápí ji různé problémy, které způsobuje léčba, kterou podstupuje. Je to paliativní chemoterapie v cyklu jedenkrát týdně po dva týdny za sebou a třetí týden bez léčby. Z jejích slov o paliativní léčbě doslova zamrazilo. Anička, taková odvážná bojovnice a paliativní léčba? Léčí se, vypadá výborně, stále pracuje a působí jako sluníčko. Nechce se mi tomu věřit, to není možné…
Ne každý ví, co tato léčba obsahuje. Znají ji ti, kteří se už setkali během svého života s nějakým nevyléčitelným onemocněním ve svém okolí. Vědí, že to už není léčba, která by vedla k uzdravení, je to péče o pacienta, která se soustředí na léčbu symptomů, které nádorové onemocnění pacientovi způsobuje, ale neovlivňuje chování nádoru. Zpočátku to nevěděla ani Anička. Ale měla řadu otázek, které potřebovala zodpovědět. Z onkologie byla předána na paliativní péči, kde jí byla sdělena pravděpodobná prognóza. Přesto neztrácela nic ze svého úsměvu a optimismu. Pro veřejnost to bylo to stálé sluníčko. V jednom z rozhovorů přiznala, že ani na výzvu jí žádná z kartářek nevyložila karty. Všechny její žádost odmítly, přesto působila klidně a vyrovnaně. Nestěžovala si.
V roce 2024 se svěřila, že oznámení návratu onemocnění ji tentokrát zlomilo. Věděla, jaká léčba ji čeká a navíc si začala uvědomovat, že hraje hru o svůj život. Už se nebála jen průběhu léčby, neměla strach ze ztráty vlasů, tak jako poprvé. Nechala se slyšet, že: „Strašně mě to sebralo. Pamatuji si, že poprvé jsem také brečela. Prvoplánově jsem se bála toho neznáma, že mám přijít o vlasy a nezvládnu svoji práci. Nebála jsem se o svůj život, za což bych si teď natřískala. Teď jsem věděla, že to není dobrý, když se to rozrůstá.“ „Před pár dny jsem napsala svým dvěma nejlepším kamarádkám, že se bojím, že zemřu. Začínám se toho fakt bát, a ne toho, co bude po té smrti. Já jsem s tou smrtí víceméně smířená, ale hrozně se bojím toho předtím, že nebudu schopná se o sebe postarat a budu odkázána na pomoc druhých.“
Přitom na ní nebyl vidět žádný strach, působila klidně, vyrovnaně a optimisticky. Byla krásná a strašně jí to slušelo v krajkové pokrývce hlavy. Do posledních chvil pracovala, rozdávala radost. Milá, usměvavá a skromná.
Nikdy si na nic nestěžovala, nikomu nic nevyčítala, nikoho z ničeho nevinila. Tak moc chtěla žít, ale nebylo jí přáno. Statečně se prala až do konce.
Aničko, děkuji. Byla jste úžasná a za svůj nedlouhý život jste toho dokázala mnohonásobně více, než naprostá většina ostatních lidí. Tolik jste toho dala a tak málo si stačila vzít…
Zdroj:
