Článek
Když nás bolí břicho, chceme, aby to přestalo. Není to bolest ze špatného jídla, ani to není střevní chřipka. Prostě bolí. Když to bolí moc, volá se rychlá záchranná služba, nebo se jede na pohotovost. Kolikrát zbytečně, klidně by to počkalo na praktika.
Jenže - někdy zatneme zuby a víkend v bolestech přečkáme. Když navštívíme praktického lékaře, dostaneme prášek a žádanky na vyšetření. Praktik si může myslet, co by to mohlo být, ale dovnitř nevidí, takže potřebuje odborné vyšetření, aby mohl léčit. A tady nastává kámen úrazu.
Jeden příklad za všechny.
Muž, věk čtyřicet pět let. Břicho ho občas zlobí, ale není to nic, co by se nedalo vydržet. Když oběhne kolečko vyšetření, lékaři nevědí, ale asi to způsobuje žlučník, tak ho „vyndáme“. Laparoskopická operace. Běžně tři dírky v břiše. On má dvě dírky a jizvu deset centimetrů dlouhou. Ve zprávě stojí, operace laparoskopicky, bez komplikací. Mělo by být po bolestech, ale není. Občas to dál zlobí.
Muž upraví jídelníček, snaží se udržovat v kondici a žít bez stresu. Přestane kouřit, alkohol jen zcela výjimečně. Od odstranění žlučníku uběhly dva roky. Bolesti se objevují a mizí. Praktik zkouší psát recepty na léky, co mají pomoct. Dá se říct, že neúspěšně. Když něco zabírá, je to jen na chvilku. Pak je najednou klid. Bolesti se neobjevují a nebo jen velmi mírné. Ale pak to přijde. Bolest, že to muže sráží do kolen. Nechá se odvést na pohotovost. Vezmou mu krev a vykapou kapačku s nějakým analgetikem. Lékařka z pohotovosti oznamuje muži, že prodělal žlučníkovou koliku. Muž se ptá: „a to nevadí, že žlučník dva roky nemám?“ Podle trochu znejistělé lékařky nevadí. Prý se to i tak stává. To je celé vysvětlení. Napíše recept na algifenové kapky a muže posílá domů s tím, že když to bude bolet, má přijít znovu.
Čtrnáct dní je bolest jen mírná, dá se zvládnout. Jídelníček si muž pečlivě hlídá, aby břicho a žlučník, co už nemá, nedráždil. Po čtrnácti dnech to znovu bolí moc. Nakape si třicet kapek algifenu a snaží se usnout. Bolest je otupělá, ale usnout nejde. Muž přemýšlí o návštěvě pohotovosti, ale když bolest trochu povolí, rozhodne se vyčkat do pondělí a navštívit praktického lékaře. Nechce zbytečně využívat pohotovost, když se to dá vydržet.
V pondělí, když ho vidí praktik, trochu se zděsí. Kruhy pod očima od nevyspání. Bolest unavuje a je to znát. Napíše recept na léky, které by mohli pomoct. Píchne do prstu a měří CRP. Je to na hraně, ale vysoké není. S povzdechem lékař přiznává, že neví. Napíše žádanku na ultrazvuk a na gastroskopické vyšetření. A tady začíná ta správná legrace a důvod, proč některá zneužití pohotovosti vlastně lze pochopit. Muž obvolá osm nemocničních zařízení v rádiusu padesát kilometrů od bydliště, kde slyší vesměs stejné odpovědi. Objednáme vás za tři týdny, za měsíc, nejste ze spádové oblasti, je nám líto. Jedna ze sester na námitku muže, že má bolesti, radí zavolat si záchranku, že pak vyšetření dostane hned. Nejsou lékaři, nejsou volné termíny.
Nakonec se nad mužem smiluje menší nemocnice vzdálená devadesát kilometrů od bydliště a objednají ho na druhý den. Po vyšetření na gastroskopii doporučí okamžitě rentgen a ultrazvuk. Muž je hospitalizován a začínají se řešit srůsty a zánět slinivky. Konečně muž dostává medikamenty, které skutečně uleví od bolesti a plánuje se chirurgický zákrok. Najednou jde vše hrozně rychle. Najednou to jde a přitom by podle ostatních obvolaných nemocničních zařízení měl na vyšetření čekat měsíc.
Tento článek není radou na zneužití pohotovosti, ale je to ukázka toho, že někdy to prostě jinak nejde. Není to ani mířeno proti personálu nemocnic. Jsou to také jenom lidé, kteří musí dodržovat postupy, pravidla a systém objednávání pacientů. Smutná realita našeho zdravotnictví.
