Článek
Znali se od dětství. Hrávali si spolu na písku i na hřištích, bydleli v sousedních vesnicích a jejich rodiny se často stýkaly. Pak je sice na chvíli rozdělila studia, na vysoké škole se ale zase dali dohromady. A už spolu zůstali. „Asi jsme si byli souzeni. Prožili jsme toho opravdu hodně. Nejen jako děti, ale samozřejmě i v dospělosti. Byl moje první a poslední velká láska,“ vzpomíná paní Iva.
Hádali se jen výjimečně
Zdálo se, že není nic, co by je rozdělilo. I když stále energická žena přiznává, že krize sem tam přišla, nikdy nešlo o nic, co by se nedalo během chvíle vyřešit. „Ani jeden z nás není konfliktní. Nemáme rádi hádky ani spory. Takže když se něco špatného stalo, normálně jsme to probrali a vyřešili.“ Zatímco hodně jejich známých se rozvedlo, oni na nic takového ani nepomysleli.
Přitom paní Iva byla často odkázána jen sama na sebe, její manžel totiž pracoval jako obchodní cestující a býval mimo domov. „Jeho kolegové rádi říkali, že má milenku tam či onam. Přiznávám, že jsem někdy byla nahlodaná a podezírala ho. Ovšem zase došlo na to, že jsme všechno normálně probrali a nakonec se tomu vlastně jen zasmáli.“
Dělalo se mi špatně
Nikdy ani nepomyslela na to, že by mohli jít od sebe, takový problém si zkrátka nedokázala představit. „Jenže jsem ani netušila, s čím dokáže přijít domů. Nevím, kdo mu to nakukal, nebo kde se to v něm vzalo. Když začal vyklízet garáž a dělat si tam nějaké podivnosti, moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Což ale asi byla chyba, protože jsem mohla mnoha věcem zabránit.“
Když Josef začal do garáže cosi stěhovat, bylo už na všechno pozdě. „Šla jsem se podívat, co se tam děje. A zůstala jsem jako opařená. Začala jsem se klepat, dělalo se mi špatně. Měl tam totiž terária plná pavouků a různých brouků. Jako někde v zoologické zahradě. A dobře věděl, že já mám na tyhle potvory fobii. Jen s vypětím sil jsem se dostala na vzduch a začala jsem zvracet.“
Jedna hádka za druhou
Manželovi samozřejmě řekla, že s tím musí okamžitě pryč, ještě ten den chtěla, aby veškerá zvířata zmizela. „On to ale odmítl s tím, že má také právo na svůj koníček. To já ale přeci nikdy nerozporovala. Jen jsem chtěla, aby to nebyli zrovna pavouci a brouci, kterých se regulérně bojím. Hádali jsme se tři dny, nemohli jsme si přijít na oči. Něco takového jsme prožívali poprvé.“
Paní Iva se nedozvěděla, proč její manžel tak trvá na chovu „havěti“. Přičítala to kamarádům, kteří mu to poradili. „Každopádně jsem se z toho domu odstěhovala, dnes bydlím u sestry. Rozvedeme se, pokud ty věci nedá pryč. A jelikož se zdá, že to nemá v úmyslu, tak bohužel nevidím jiné řešení.“