Článek
A nejčastěji to takoví činí svým nejbližším - dětem, sourozencům a především životním partnerům.
Chápu, pokud se někomu nelíbí, že se jeho partner obléká jako vagabund nebo na veřejnosti „dělá ostudu“ nevhodným chováním či sprostou mluvou. Ovšem naprostá většina lidí, co „mluví jako dlaždiči“, chodí oblékaní hůře než bezdomovci a/nebo „mají chování řeznického psa“, byli takovými už v době, kdy se s nimi dotyčný či dotyčná seznámil(a).
Pokud tedy např. chci, aby můj partner byl svým oblékáním i vystupováním kopií Kristiána, nemůžu si vzít za muže někoho, kdo na první rande přijde v orvaných džínách a v restauraci pořvává na servírku. Myslet si, že v manželství ho „převychovám“, je naprostá naivita.
Ovšem pokud mi můj partner či partnerka naprosto vyhovuje - tedy rozumíme si, těšíme se na sebe, jsme spolu rádi a i ta „chemie“ nám funguje, a současně nedělá nic z toho, co považuji za „dělání ostudy na veřejnosti“, všechny ostatní jeho/její libůstky by mi měly být jedno. Jestliže nedělá nic nezákonného, ba ani amorálního (jako třeba notorické lhaní, snaha o kariéru „přes mrtvoly“ apod.), neměl(a) bych mu/jí do dalších věcí kecat bez ohledu na to, jak podivné se mi třeba zdají.
Každý má nějaké hobby - nebo by jej alespoň měl mít - a pokud mě provozováním tohoto hobby v životě nijak neomezuje ani neohrožuje, nemám sebemenší právo proti takovému koníčku cokoliv namítat. Dokonce i v případě, že někdo v době, kdy jsme se seznámili, určité zájmy neměl a pak je získal, není to nic, proti čemu bych měla právo nějak se ohrazovat.
Pán v článku, na který reaguji, stejně jako pán v tomto starším článku věděl, že by jeho žena patrně proti jeho zájmům měla velké výhrady. Je otázkou, zda dělat tuto „podivnost“ toužil už dávno a pořád si netroufal, až si konečně „na stará kolena“ dodal odvahy, nebo se jedná o hobby nově získané - ale ať tak nebo tak, jeho žena mu to nemá co zakazovat ani se nad tím ošklíbat či dokonce vyhrožovat rozvodem.
On přece svoji manželku nejen, že nenutí, aby mu u provozování této nové záliby jakkoliv asistovala, ale naopak se ji snaží provozovat co možná nejvíce utajeně, tak, aby o ní pokud možno ani nevěděla. Chce se mi dokonce říct: kdyby nebyly ty baby zvědavý a nestrkaly do všeho nos, tak možná doteď netuší, co za novou zálibu jejich manžel má. Jakou větší ohleduplnost by si údajné paní Iva a Dana ještě představovaly? Aby si manžel zakoupil nějakou chatku na opačném konci města, kde to bude dělat? Aby své nové hobby chodil provozovat k nějakému kamarádovi?
Spíše mi připadá, že se jedná o naprosto odporné semetriky, které nechtějí nic méně než to, aby jejich manžel „tancoval, jak ony pískají“ a když řeknou, že určitý koníček je „odporný“, tak jejich muž „je povinen“ s ním okamžitě přestat. Tyto hysterky zkrátka touží svému manželovi poroučet ve všem. Kdo ví, jestli mu takto neporoučely celý život - a ten dobrák si to doposud, třeba „kvůli dětem“, pořád nechal líbit. Jenže když se struna moc napíná, nakonec se přetrhne. Dotyční pánové teď, když už jsou v důchodu či těsně před ním, zkrátka dospěli k názoru, že na sklonku života si taky zaslouží nějakou tu radost, a rozhodli se ji bez ohledu na případné „následky“ taky zrealizovat.
Možné taky je, že to věčné sekýrování se jim už nadále nechce snášet a tedy se „zaťali“, že obětování se manželství a rodině už bylo dost, a odteď si tedy nadále budou dělat věci po svém. A kdo ví, jestli volba hobby, které je jejich ženám odporné, není jistou záměrnou „vzpourou“ proti tomu, jak se k nim doposud chovaly. V případě pána, který se rozhodl chovat brouky a pavouky, je to vysoce pravděpodobné, protože o fobii své ženy určitě ví. Ten druhý pán, který se rozhodl zvířata preparovat, o nechuti své ženy vědět nemusel, ovšem to, že se rozhodl svůj nový koníček provozovat potají ve sklepě, svědčí o tom, že se přinejmenším obával, že se jí to líbit asi nebude.
Podle mého názoru koníčky jsou úplně to samé, jako např. jídlo. Když můj partner má rád jídlo, které se mi hnusí, tak pokud mě nenutí jeho oblíbené jídlo ani jíst ani připravovat, je to jeho ryze soukromá věc, po které mi není vůbec nic. Zůstaneme-li u příměru s jídlem, oba pánové věděli či tušili, že jejich (dejme tomu) milovaná plíčka na smetaně u jejich partnerky vyvolávají zvracení. Proto se nedožadovali ani toho, aby je spolu s nimi jedla, ani toho, aby jim je vařila, ba dokonce ani toho, aby s nimi seděla u jednoho stolu v okamžiku, kde je jedí - ale zašli si na ně sami „potají“ do hospody.
Obě dámy by měly být rády, že si jejich manželé - ať už coby protest nebo coby „lék“ na pocit „ujíždějícího vlaku“ - našli naprosto neškodné a dokonce vcelku ušlechtilé hobby místo toho, aby si našli dvacetiletou sexbombu.
Ovšem pokud budou prudit moc, dosti pravděpodobně své muže do jiné náruče „zaženou“. A budou se pak možná také strašně divit, proč si našel milenku třeba i starší a méně atraktivní, než jsou ony samy.
Jo, komu není rady…
Mimochodem, podobně hloupé a netolerantní nejsou jenom ženy - tady je zas případ muže, který odsuzuje partnerku za hobby možná velmi neobvyklé, ovšem takové, kterým ještě vydělává peníze. A nejedná se o prostituci, ba ani o striptýz, tanec u tyče či provozování BDSM salónu.
