Článek
Skoro bych chtěla napsat „sláva!“ Jenže ďábel se skrývá v detailu - a nebyli by to tito samozvaní radilové, aby si své názory na to, jak je „jedině správné“ žít, nechávali pro sebe. Vsadili tedy na starou dobrou a velmi účinnou „přesvědčovací“ metodu - strach.
Dobrovolně bezdětné ženy tak děsí tím, že na stáří zůstanou samy a bez přátel, nejenže se o ně „nebude mít kdo postarat“ v případě nemoci či dlouhodobě špatného zdravotního stavu, ale že „ani pes po nich neštěkne“, protože všichni jejich přátelé je opustí, jelikož si s nimi nebudou mít co říct.
Za prvé je velmi zajímavé, že takto jsou strašeny pouze ženy, nikoliv muži. Byť procento mužů, kteří buď vůbec nechtějí mít děti, nebo děti sice mají, ale vůbec se o ně nezajímají a nestarají - a tedy žijí tak, jako kdyby žádné dítě neměli, je daleko vyšší než procento bezdětných a o své děti se nestarajících žen. Proč nikdo nestraší muže, co budou dělat oni „na stará kolena“, když děti buď nemají, nebo na ně naprostou kašlou? Ještě navíc když ze všech statistik vyplývá, že muži žijící v manželství či trvalém a pevném partnerství se dožívají téměř o 10 let vyššího průměrného věku než muži žijící sami - a naopak ženy žijící ve stáří bez partnera i bez dětí se průměrně dožívají vyššího věku než jejich vdané a zadané vrstevnice.
A za druhé pokud člověk podobné „strašení“ nepoužívá jenom jako cynické citové vydírání, přičemž dobře ví, že lže, ale něčemu takovému opravdu věří, má nejspíš o přátelství dost divné představy. Lidé se zpravidla - přinejmenším tedy ti inteligentnější z nich - spolu přátelí hlavně proto, že mají něco společného. A tím „něčím“ jsou společné zájmy a koníčky.
Pokud má někdo jako jediný zájem vykládat si se svými kamarádkami, jak strašně skvělé, šikovné a úspěšné jsou jeho děti, případně časem i vnoučata - a nebo dokonce ještě svým dospělým dětem či vnoučatům „organizovat život“ a strkat nos do věcí, po kterých mu/jí nic není, tak je to především smutné. Samozřejmě, je to jeho/její život, takže ať si jej žije, jak mu/jí je libo, ovšem za prvé se nesmí divit, když se to těm dětem a vnoučatům (a zejména jejich partnerům) přestne líbit a styky s ní(m) omezí. A za druhé by takové, jejichž jediným zájmem jsou pouze stupidní seriály a drby týkající se rodinných vztahů vlastní rodiny i širokého okolí, měly občas vykouknout ze své sociální bubliny. Možná to pro ně bude novinka, ale ne všichni lidé na světě - a dokonce ani ne všechny ženy, a to bez ohledu na to, zda jsou dětné či bezdětné - mají jako zájem hlavní a nejdůležitější, natož pak jediný, během celého svého života rodinu a děti.
Mezi turisty, horolezci, trampy, vodáky, šachisty, sběrateli, dobrovolnými hasiči, myslivci, chovateli psů, koček, hadů, pavouků či jiných zvířat, stejně jako mezi rockery, metalisty, motorkáři, milovníky tuningu či veteránů a mezi mnoha dalšími „hobbysty“ naleznete skupiny lidí, které se spolu velmi pravidelně stýkají a často se i dosti úzce přátelí - přičemž v těchto skupinách jsou lidé nejrůznějšího věku a rodinného stavu. A funguje jim to velmi dobře.
Pokud totiž někoho spojuje např. láska ke starým automobilům, angorským kočkám, minerálům nebo třeba k black metalové hudbě, lze vsadit hlavu na to, že se tito kamarádi a kamarádky spolu baví převážně o předmětu svého zájmu, zatímco řeči o tom, zda Anička má samé jedničky, Pepíček se dostal na prestižní gymnázium, Báře to moc slušelo na stužkovacím plese, Karel se bude ženit, Jana studuje v Americe a Vašek to dotáhl až na generálního ředitele velké firmy, je moc nezajímají. A už vůbec žádný takový „zarytý koníčkář“ nemá náladu poslouchat podobné vychloubání či drby příliš často.
Ba naopak - jestliže ve skupině spojené nějakým společným zájmem nebo společně provozovaným hobby některý člen často „mele“ o něčem podobném, spíš tím všem kolem sebe dost leze na nervy. A pokud to dělá opravdu hodně a často, může se mu stát i to, že členem této skupiny být přestane a dosavadní přátelé se mu dokonce začnou i více či méně vyhýbat.
Ano, pochopitelně, čas od času se samozřejmě člověk svých přátel zeptá, jak se mají a co dělají jejich děti či vnoučata, ale rozhodně nemá náladu trávit hovorem o nich příliš mnoho času - ještě navíc, když existuje tolik zajímavějších námětů. Kdo nebyl nikdy pohlcen žádným hobby, ten asi nechápe, jak se lze při každém setkání hodiny a hodiny bavit o psech, kočkách, motorkách, lovu, ježdění na vodu, lezení po horách, sci-fi seriálech nebo třeba o sbírání pivních plechovek.
Ovšem kdyby si za pouhý rok nebo dva provozovatelé toho či onoho hobby spolu už „řekli všechno“ o předmětu svého zájmu, asi by bylo úplně zbytečné pořádat každý rok (nebo dokonce několikrát ročně) všemožné srazy, výstavy či podobné akce. Přece by na ně - logicky - skoro nikdo nejezdil.
Já sama jsem scifistka a minulý víkend jsem tudíž trávila na pátém ročníku Comic Conu Prague. Víkend 14 dní předtím jsem byla na Star Conu, v jehož rámci se koná i Pochod fantazie, o zhruba měsíc dříve byl Trpaslicon a v půlce ledna Tolkiencon. Kdybych byla tento víkend v Praze (jako že letos nejsem), měla bych dost napilno, protože v pátek je tradiční Noc Jurije Gagarina a současně od pátku do neděle neméně tradiční Oslava zničení Jednoho prstenu.
V létě mě pak čeká desetidenní Festival fantazie a na podzim nejdříve Comic Salón - Istrocon (tedy doufám, že se na něj po více jak deseti letech konečně dostanu), poté Comic Con Junior a na začátku adventu tradičně „poslední con v roce“, brněnský Fénixcon. Menší akce, jako Tatracon a Bílcon, a stejně tak podstatně větší akce jako brněnský Whocon, zaklínačský Blavicon i starwarsácky Koprcon jsem už ze svého kalendáře definitivně vyškrtla, protože se konají buď v místech, která jsou pro mě dost daleko a ještě je tam špatná doprava, nebo v termínu, který se mi absolutně nehodí.
A to je možné, že jsem na nějakou scifistickou akci zapomněla, případně o jejím konání ani nevím. I tak kdybych se měla účastnit úplně všech scifistických akcí, které se v příslušném roce konají a já o jejich existenci vím, nemohla bych vůbec chodit do práce - a stejně bych je všechny nestíhala ani náhodou. Jen tak namátkou v průběhu března bývá také bratislavský Anime Show a brněnský Anifest, zatímco v dubnu a květnu zase bratislavský Slavcon a banskobytrický Vartacon. Na Anime Show jsem byla naposledy v roce 2011, na Slavconu v roce 2009 a na Vartaconu v roce 2012 - a ráda bych se tam zase někdy podívala, ovšem letos to určitě nebude.
A to stále mluvím pouze o „domácích“ (rozuměj československých) akcích. Kdybych k tomu chtěla jet každoročně aspoň na ty nejdůležitější a největší zahraniční akce, jako je např. Worldcon, Eurocon plus pár conů, které mají oficiální statut scifistických eurokonferencí, a nějaké ty specializované „celebrations“ (Star Wars, Star Trek apod.), nedělala bych prakticky nic jiného.
Vzhledem k tomu, že mám dost přátel mezi rockery, gothiky a metaláky, stejně jako mezi šermíři a motorkáři (ony jejich množiny se s fandomem docela protínají), vím dobře, že oni jsou na tom každý rok co do počtu srazů, bitev, festivalů a dalších setkání velmi podobně. Také jsem dlouhá léta působila jako asistentka rozhodčích na mezinárodních výstavách psů - takže dobře vím, že chovatelé se svými psy (případně též kočkami, králíky, papoušky, kanárky či jinými zvířaty) objíždějí minimálně pět šest akcí do roka a ti „nadšenější“ třeba každoročně i mezi 15 a 20 jak u nás, tak i v zahraničí.
Ten, kdo se intenzivně věnuje nějakému svému koníčku, ve skutečnosti nejen, že nemůže být sám, ale naopak má spoustu přátel a známých, ovšem navíc k tomu se v životě nudit nemůže ani omylem. Přesně obráceně, nemá totiž ani tolik volného času, aby se svému hobby mohl věnovat tak intenzivně, jak by nejspíš chtěl.
A není nutné vrhnout se zrovna na sci-fi, šermování, ježdění na harleji či chov kokršpanělů, aby se bezdětný člověk „na stará kolena“ necítil sám a opuštěný. Lze chodit do divadel, na koncerty, na přednášky, na literární večery či na vernisáže - a pokud na tyto akce chodí člověk pravidelně, nějaké ty přátelské vztahy si tam taky snadno vybuduje, protože se na těchto akcích schází prakticky stále stejná skupina lidí. Případně lze začít studovat univerzitu třetího věku nebo se pustit do nějakého dobrovolničení.
Nevím, jak je tomu v jiných městech, ale v Praze se pravidelně pořádají fyzikální a biologické čtvrtky a přednášky tzv. „Pátečníků“ - přičemž vstup na všechny tyto akce je zcela zdarma, stejně jako je vstup zdarma na mnohé vernisáže, literární večery ba dokonce i na nejednu výstavu - velmi hezké a zajímavé jsou v toto směru třeba výstavy moderního výtvarného umění v Rudolfinu nebo v malé soukromé galerii, která je na nábřeží asi dva domy od proslulé kavárny Slavia. Dokonce i na mnohé řádné vysokoškolské přednášky a semináře může (zcela zdarma) chodit také běžná veřejnost. (Píšu to sem pro ty, kteří hned chtějí začít hořekovat, že „chudáci důchodci“ přece na žádná divadla, koncerty, výstavy a přednášky, natož pak na studium, „nemají peníze“).
Předpokládám ovšem, že v každém trošku větším městě, které má alespoň hvězdárnu, zoo či botanickou zahradu, nebo přinejmenším nějaký kulturní dům, se také pořádají nějaké pravidelné přednášky, výstavy, tematické dny apod., na které je tím pádem možné chodit. A přinejmenším na některé tyto akce také zdarma či za zcela symbolické vstupné.
Díky sociálním sítím je také možné přednášky, divadelní představení i výstavy sledovat na dálku - a v rámci diskusí na příslušných webech si pak najít alespoň on-line přátele se stejnými zájmy. A pokud dotyčný či dotyčná opravdu není trvale upoután(a) na lůžko, a/nebo netrpí opravdu značnou hmotnou nouzí, snad aspoň párkrát do roka si najde příležitost, jak se s těmi, co zná jenom „z internetu“, setkat i osobně.
Navíc bezdětní lidé - díky tomu, že nevěnovali žádné své peníze na výchovu a výživu dětí - si přece snadno mohli nějaký ten slušný „finanční polštář“ na stáří vytvořit. Nemluvě o tom, že - přinejmenším v dnešní době - část lidí zůstává bezdětnými právě proto, že se chtějí věnovat svým hobby. Je tedy vcelku logické předpokládat, že těchto svých koníčků nezanechají ani ve stáří.
Další část bezdětných zase působí jako dobrovolníci v různých organizacích starajících se o opuštěná nebo zraněná zvířata nebo pomáhajících postiženým a jejich rodinám apod. Někteří dobrovolně bezdětní se dokonce účastní projektu adopcí na dálku - pozn. pro rasisty, adoptovat na dálku lze nejen děti z Afriky, jižní Ameriky či Indie (ačkoliv z hlediska genetiky jsou Indové příslušníci stejné „bílé rasy“ jako my a latinoameričané jsou přinejmenším ze třetiny „bílí“ a z druhé třetiny až poloviny mají původ většinou indiánský), ale také chudé děti z některých evropských zemí.
Ano, pokud je někdo nejen bezdětný, ale také osoba, jejíž jedinými „zájmy“ jsou nakupování ve slevách a sledování stupidních TV seriálů či „reality show“, hrozí mu či jí, že „na stará kolena“ zůstane jako ten příslovečný „kůl v plotě“. Podobný hlupák a primitiv by si ovšem nikterak výrazněji nepolepšil ani tím, kdyby si ze strachu před samotou nějaké to dítě pořídil. Buď by se (neboť genetika je mrcha) jednalo o podobného tupce, sobce a primitiva, jako je on sám - a od podobného exempláře sotva čekat něco dobrého (nemluvě o tom, že i pro společnost jako celek bude lepší, když podobně hloupí a primitivní lidé děti spíš mít nebudou - a pokud někdo neví proč, stačí se snad podívat na libovolný díl Výměny manželek). Nebo by se mu mohlo stát, že jeho dítě/děti by zdědily vlastnosti po nějakém schopnějším předkovi a tedy nebyly osoby totálně tupé a bez zájmů, takže by se od svého hloupého a protivného zploditele co nejdříve po dovršení zletilosti odstěhovaly (pokud možno hodně daleko) a navštěvovaly by jej pouze občas ze zdvořilosti.
Jednalo-li by se o osoby charakterní (nějakým záhadným omylem, protože z rodiny by to nejspíš neměly), o svého rodiče by byly ochotné se v případě potřeby postarat třeba tou formou, že by mu zajistily a zaplatily pečovatelku či pobyt v nějakém pěkném a slušném domově (či v případě vážné a nevyléčitelné nemoci v hospicu). Ovšem pochybuji o tom, že by byly ochotné svému rodiči dělat pravidelně nějaké „baviče“ a nahrazovat mu tak to, že on sám/sama není schopen/schopna si najít žádné zájmy.
Pokud se někdo buď dobrovolně rozhodne pro bezdětnost, nebo se holt stane, že přes veškerou snahu děti mít nemohl, musí se na své stáří pečlivě připravovat, ideálně už od nějakých 35-40 let. A to nejen po stránce finanční, ale také (a možná především) z hlediska budování silných přátelských vazeb. Možností je mnoho - být hodnou tetičkou či strýčkem svých synovců či neteří, být „bohatým strýčkem/bohatou tetičkou“ pro chudé děti v cizině, být „adoptivním rodičem“ nějakého zvířete či zvířat v zoologické zahradě, být sponzorem kusu džungle, být dobrovolníkem v přírodní rezervaci, záchranné stanici či útulku, nebo aspoň mít nějaké zájmy a koníčky a pravidelně se stýkat přinejmenším on-line (ideálně častěji či méně často i „naživo“) s co nejvíce dalšími „podobně postiženými“.
Přísloví o tom, že se zima zeptá, co jsi dělal v létě, platí také pro podzim a zimu života.
