Článek
Okamura se totiž stal předsedou Sněmovny především - ne-li právě a jenom - proto, aby neměl vládní zodpovědnost a tedy měl do budoucích voleb výmluvu, proč ze současného volebního programu SPD prosadil nula celá nic nic. Možná spoléhá i na systém, že „kdo nic nedělá, ten nic nepokazí“ - a jako takový zpravidla bývá voliči oblíben.
Nebo je mu úplně „ukradené o půlnoci“, co si jeho současní voliči budou myslet a jestli ho budou mít rádi, protože i oni jsou mu „ukradení o půlnoci“. Dávno si totiž spočítal, že prakticky v každé společnosti je cca 5-10 % lidí nespokojených vždy, všude a za každých okolností.
A právě na tuto skupinu, která se v průběhu času různě personálně obměňuje, má v úmyslu cílit i v dalších volbách - které tedy možná budou až za čtyři roky, možná za dva a možná je budeme mít už příští rok.
Zájmem Tomia Okamury tudíž je, aby ve spolupráci s Andrejem Babišem zlikvidoval všechny své případné konkurenty, které by ti nespokojenci mohli příště volit. Což znamená pokud možno úplně z naší politické mapy vygumovat nejen pseudokoalici Stačilo!, která dost možná právě prožívá svou klinickou smrt, ale i Motoristy sobě, ba dokonce i všechny své současné pseudokoaliční partnery a spojence jako Trikoloru, Svobodné či PRO Jindřicha Rajchla.
Okamurovi voliči si to zatím neuvědomují - a těžko říct, zda jim to vůbec někdy dojde - ale Okamura sám je dost chytrý na to, aby věděl, že v současnosti pro něj tím největším nebezpečím vůbec nejsou černoši, muslimové, Ukrajinci či jacíkoliv jiní migranti nebo snad ta „zlá“ Evropská Unie a Brusel, ale právě „král exekucí“ Rajchl.
Jindřich Rajchl (PRO) - toto je největší nebezpečí pro klidný a pohodlný život Tomia Okamury.
Toho musí do příštích voleb zlikvidovat, jinak je zde velké riziko, že jej nahradí ve funkci „spasitele dezolátů“, čímž by Tomiu Okamurovi mohl skončit ten veleúspěšný kšeft v podobě válení se (a samozřejmě i nicnedělání) ve Sněmovně za vysoký plat. Jeden pro něj velmi odstrašující případ totiž v české politice již existuje - Miroslav Sládek a jeho SPR-RSČ.
I Sládka v 90. letech opakovaně volili všichni nespokojenci od totální ultrapravice po ultralevici, což mu na pěknou řádku let zajišťovalo jistotu překročení pětiprocentní hranice a tedy pobírání poslaneckého platu a všemožných náhrad de facto „za nic“.
Okamuru se Sládkem pojí i „schopnost“ tunelovat vlastní stranu - a celé Brno ví, jak si částečně i ze stranické kasy Sládek stavěl luxusní vilu v Útěchově, zakoupil bílý cadillac a také za státní peníze (resp. za peníze nás všech) zařídil pohodlný život své o dvacet let mladší milence, ze které udělal jednu z „krajských lídrů“ své strany. (Jen tak na okraj, na celé věci je velmi zábavně pikantní ta skutečnost, že ona jeho milenka měla nejspíš částečně romský a možná i turecký původ.)
Jenže na konci 90. let byli „sládkovci“ velmi úspěšně „vyluxováni“ především ČSSD, jejímž předsedou byl tehdy Miloš Zeman - který, jak známo, je opravdu velmi talentovaný ve získávání voličů z řad všech v životě nešťastných, nepříliš bystrých a současně vrcholně hulvátských individuí - plus později i méně okoukanou ultrapravicí s názvem Dělnická strana sociální spravedlnosti (že už jste taky zapomněli na existenci této obskurní partičky?!).
A osud Miroslava Sládka je něco, co musí být pro Tomia Okamuru vyslovenou noční můrou.
Andej Babiš ovšem jeho stranu vymazat z politické mapy zatím úplně nedokázal - a dost možná ani nemá šanci to dokázat, případně o to záměrně neusiluje. A o „historické znemožnění“ bandy těch rádoby „alfasamců“ (ve skutečnosti podržtašků Václava Klause staršího), kteří si říkají Motoristé sobě, se Tomio Okamura příliš starat nemusí.
Tato „parta hic“ to zvládne sama. Mimo jiné i tím, jak vehementně se její členové cpou na ministerská křesla - a kvůli této své zcela dětinské touze po moci (ve skutečnosti spíše po pseudomoci ve stylu lidovců v normalizační Národní frontě) absolutně nevnímají, že Andrej Babiš už dokázal poslat do „politického hrobu“ onačejší „frajery“.
V prvé řadě ČSSD, která (jako Českoslovanská sociální demokracie) vznikla ještě „za starýho Procházky“ (a dokonce za ni tehdy jednou kandidoval i jistý TGM), patřila k nejvlivnějším stranám po celou první republiku a poté, co byla komunisty pohlcena, jak Fénix vstala z mrtvých v 90. letech minulého století a až do roku 2017 patřila k nejúspěšnějším polistopadovým politickým stranám. V současné době je z ní ovšem mrtvola, kterou by už neodkázal k čemukoliv podobnému životu přivést ani nejmocnější nekromant, jaký kdy žil.
A Andrej Babiš - možná částečně i ve spolupráci se Smrtěm - dokázal dle všeho dostat „pod kytičky“ i kdysi všemocné komunisty. Tedy stranu, která vznikla na počátku první republiky (v roce 1921) a po celou tuto první republiku i poměrně úspěšně působila, v ilegalitě přečkala druhou světovou, aby poté vyhrála volby, od roku 1948 se chopila absolutní moci ve státě a i poté, co to v listopadu 1989 „prohrála“, po kosmetické změně názvu patřila dalších skoro 30 let k „inventáři“ Sněmovny, bez nějž si nikdo naši politickou scénu ani nedokázal představit. V současné době se - v té pro ni nejlepší možné variantě - nachází v situaci pacienta, který dvakrát překonal klinickou smrt a aktuálně leží v umělém spánku na přístrojích.
Všichni lidé s mozkem v hlavě si samozřejmě přejí, aby se z něj již nikdy neprobudila.
Motoristé sobě se tudíž nejspíš dokážou naprosto ztrapnit úplně sami. Možná jim k tomu tedy částečně pomůže i Babiš - a samozřejmě, že za této situace si Tomio Okamura také přisadí. Stejně tak si Tomio Okamura nemusí dělat starosti se Svobodnými nebo Trikolórou, tyto dvě partičky se velmi úspěšně „historicky znemožňují“ už několik let - a velmi pravděpodobně v tom budou pokračovat i nadále.
Jsem například velmi zvědavá, jestli se přímo na půdě Sněmovny spolu porvou „nezávislá ekonomická expertka“ Šichtařová (která se tedy dostala do parlamentu na kandidátce SPD) s neméně „nezávislým ekonomickým expertem“ (a také svým exmanželem) Pikorou, který zase pro změnu kandidoval za Motoristy sobě. Pokud si tito dva „pořádně vejdou do vlasů“ přímo na zasedání Sněmovny, popcorn si k tomu nebudu brát pouze já, ale velmi pravděpodobně i Tomio Okamura s Andrejem Babišem.
Stejně tak bude ještě velmi zábavné, co všechno při svých proslovech napáchá velmi nechytrá (ještě velmi slušně řečeno, Petr Macinka ji označil poněkud jinak) Zuzana Majerová Zahradníková nebo třeba totálně neřízená střela jménem Miroslav Ševčík, který má v plánu se kromě poslancování ještě i stát rektorem Vysoké školy ekonomické (to je vážně to poslední, co by nám chybělo!).
Začínám mít dojem, že političtí satirici nebudou mít co jíst, jelikož jejich práci zastanou - a možná i daleko lépe - politici samotní.
Zkrátka, čeká nás komedie, jakou jsme ještě neviděli.
A Tomio Okamura v čele Sněmovny do této komedie naprosto perfektně zapadá. Když už má být v následujících několika (minimálně) měsících naše polická scéna totální cirkus, kdo jiný by zastával funkci jeho hlavního klauna lépe? (Ne, Andrej Babiš není klaun, dost možná ani principál celého tohoto šapitó, ale jeho majitel.)
Tomio Okamura jako předseda Sněmovny neznamená žádnou extra katastrofu - ano, mít v takto vysoké ústavní funkci právě tohoto člověka je poněkud nepříjemné až trapné. Ze Sněmovny se zkrátka stane ten totální cirkus. Jenže zažili jsme už i daleko horší věci - třeba celé jedno desetiletí, kdy hulvátský alkoholik jménem Miloš Zeman působil ve funkci prezidenta. Že nás kvůli tomu měla půlka světa za kašpary byl ještě ten nejmenší průšvih.
Můžeme jenom hádat, kolik opravdu strategicky významných informací stihl do Klemlu dodat bývalý prezident.
Dokonce i jeho pochybní kamarádíčkové, kteří v Lánech i na Pražském hradě ukradli vše, co nebylo přibité, nebyli ničím, s čím by se naše země nikdy předtím nesetkala - na Pražském hradě již „hospodařily“ různé divné existence. A ne, nemám na mysli jenom komunisty, ale třeba i „zimního krále“ s jeho fanatickou manželkou.
Ve srovnání s tím, co za nedozírné škody na českém kulturním dědictví dokázal napáchat tento povedený páreček, byl i vlastizrádce Gottwald jen slabý čajíček a „veksláci“ Mynář s Nejedlým ani nestojí za řeč.
Daleko horší bylo to, že - na rozdíl od předsedy Sněmovny - je dle ústavy prezident vrchním velitelem ozbrojených sil, takže má zcela nepochybně přístup i k informacím, které by zrovna Putinův kamarád mít neměl. Přesto je Miloš Zeman měl.
Je samozřejmě otázkou, co z toho, co se dozvěděl, se skutečně do toho Kremlu dostalo. A - možná ještě podstatnější - otázkou pak je, k čemu tyto informace byly „caru Vladimírovi“ opravdu užitečné. Jestli jejich hodnota nebyla na úrovni článku Ferdinanda Peroutky „vlevo dole“. Zejména ve druhém Zemanově funkčním období bych této variantě i docela věřila.
A co horšího, deset let před Zemanem byl prezidentem Václav Klaus, který měl - a stále má - k Rusku a Putinovi také velmi blízko. Dokonce tak blízko, že jsem už slyšela bezpočet spekulací na téma jeho údajného agentství někdejší KBG, případně i jejího současného „pohrobka“ FSB. Což mi přijde možná ještě nebezpečnější, protože - na rozdíl právě od Miloše Zemana - je Václav Klaus sportovec, nekuřák a téměř abstinent, takže riziko, že by jím do Kremlu předávané informace byly skutečně hodnotné, je tudíž neporovnatelně větší.
Přesto i deset let s prezidentem Klausem - který byl financovaný přinejmenším stejně podivnými cestičkami, vedoucími až do Putinova okolí, jako Miloš Zeman - tato země ve zdraví přestála.
Ve srovnání s tím je Tomio Okamura v čele Sněmovny nepodstatná lapálie, která nestojí za řeč - pokud tedy nechceme mluvit o tom, jak se těšíme na nadcházející komedii.
Ano, Filip Turek jako ministr zahraničí a Petr Macinka jako ministr životního prostředí jsou daleko větším nebezpečím - ale o tom zas někdy příště.
Na podobná témata:
